TL;DR: Napsal jsem povídkovou knížku inspirovanou děsivou i bizarní covidovou dobou a ta se dostala do finále literární soutěže zvané Velká cena Talent Pro ART.
A teď delší verze:
Když jsem se v březnu 2020 (zhruba hodinu před uzavřením hranic ČR) se svojí milou ženou vrátil z dovolené z Egypta, nastalo něco, co jsme si dosud vůbec neuměli představit.
Naše generace měla celý život na talíři, že nic zásadního nezažila. Válku, totalitu, nesvobodu ani žádný nekomfort – narodili jsme se volní, do blahobytu a hojnosti. Na ten talíř nám to s jistou dávkou opovržení servírovalo okolí, ale byla to pravda. A stavělo nás to do schizofrenní životní pozice, kterou formovaly dva pocity: pocit štěstí či vděčnosti (že se nám ty méně pěkné fáze dějin vyhnuly) a pocit, že nám něco schází – že bychom něco velkého asi přece jen zažít měli.
Na jaře roku 2020 to přišlo. Nemoc, o které nikdo nic nevěděl, nás uzavřela do strachu a mezi čtyři zdi. Epidemie vyrostla v pandemii a přinesla s sebou i věci, které jsme znali hlavně z historických knížek a filmů. Zákazy vycházení, zrušené kulturní akce, zavřené obchody, nečekaná úmrtí, místy nepochopitelná buzerace shora. Mnohým z nás nezbývalo než sedět doma a s údivem zpovzdálí sledovat, co všechno se bude dít, jestli svět ještě někdy bude jako dřív a jestli se toho případně dožijeme.
Celá takhle situace přinesla spoustu smutných, úsměvných, děsivých, bizarních i donebevolajících historek. Pamatuju si pocit, který jsem měl při sledování orouškovaných členů kapely Mňága a Žďorp (která se při nemožnosti pořádat normální koncerty uchýlila aspoň k veřejnému online stremování ze zkušebny). Když Petr Fiala, zpěvák Mňágy, zpíval a každý druhý verš se zdál být mrazivě aktuální:
Přežil jsem v samotě kterou jsem si nakonec zamiloval
jako si nakonec vězeň oblíbí vězeňský dvůr.
Jako mukl, který ví, že
ať se podhrabe kamkoliv,
vždycky narazí na mříže.
(…)
Kam se dožijem? Kdo ví,
kam se dožijem? Kdo ví?
Když už jsme se dožili až sem.
A co je osudem? Kdo ví,
co je osudem? Jen až tu nebudem,
budem znát, co bylo naším osudem.
Někdy mezi touhle písničkou a kultovním (a taky náhle podivně aktuálním) „zkouším se prokopat ven“ ve skladbě Made in Valmez mi došlo, že se děje něco neopakovatelného (neopakovatelně hrozného, divného a zvráceně zábavného), že to chci zaznamenat.
A tak jsem o tom začal psát.
Věnoval jsem se tomu během covidu a čas od času i v následujících několika letech. Vznikla z toho kniha povídek, které jsou orámované jednotícím povídáním o hlavním (nebo spíš takovém ústředním) hrdinovi Rolandovi.
A název?
Pandemie ve šťastné obci: Historky z doby, kdy hrůza střídala hrůzu a bizár bizár
Rukopis téhle knížky jsem poslal do literární soutěže zvané Velká cena Talent Pro ART. A on se dostal až do jejího finále.
Ze 48 zúčastněných knih skončila ta moje na čtvrtém místě. A někdy po prázdninách by se snad mělo začít domlouvat její vydání! Děkuju pořadatelům, porotě i všem, kteří mi drželi palce.
Více o knize už brzy tady. A celé čtení snad o něco později ve vaší knihovně nebo na nočním stolku.
Pokud knížka opravdu vyjde a vy ji budete číst, je možné, že si při četbě vybavíte zážitky a dojmy, které znáte z vlastního života či z vyprávění. Kniha je totiž inspirována prapodivnou dobou, kterou svět opravdu zažil. Některé pasáže vám ale mohou naopak připadat postavené na hlavu. Značná část knihy je totiž do puntíku vymyšlená. A tak se při případném budoucím čtení můžete tu a tam zkusit zamyslet, co z toho všeho se vážně stalo. Nepravděpodobné se dělo, všední se mnohdy opomíjelo či zakazovalo. Neskutečné se zdá být s odstupem času vše.