Dvojrozhovor schizofrenních volnonožců aneb Jak žije copywriter a korektor v jedné osobě

Před časem mi napsala Martina Heš Hudečková. Zaujalo ji, že jsem stejně jako ona copywriter a zároveň korektor. Prý takových lidí moc není, takže bychom měli tohle schizofrenní volnonožství probrat a své postřehy sdělit i světu. A tak vznikl následující dvojrozhovor – přátelské povídání o psaní a opravování textů, životě na volné noze, ale i studiu češtiny, dětech či neotřelém e-mailovém kurzu.

Jak takový dvojrozhovor číst

Běžné rozhovory mívají dva aktéry. Toho, kdo pokládá otázky, a toho, kdo na ně odpovídá. V našem dvojrozhovoru se ale ptáme i odpovídáme oba. A proto je třeba rozlišit, kdo je kdo. Na následujících řádcích tak budou naše citace odlišeny takto:

MHH = Martina Heš Hudečková, známá též jako Šperkařka textů
JM = Jakub Marek alias Skladatel slov, tedy já
(Barvy textu odpovídají genderovým stereotypům, takže by neměly mást ani extrémně konzervativní čtenáře.)

A teď už vzhůru k dvojrozhovoru samotnému. Jeho první téma zní:

Vejce, nebo slepice aneb začít nejdřív s copywritingem, nebo s korekturami?

MHH: Co bylo dřív, skladatel copík, nebo skladatel korektor?

JM: Ze všeho nejdřív bylo něco jako skladatel redaktor. Kdysi na střední jsem si totiž naivně myslel (jako spousta začínajících psavců), že když člověka baví psát, tak by to měl dělat veřejně, protože to taky zákonitě bude někoho bavit číst (cha chá – dneska asi oba víme, že je to o něco složitější).

MHH: Cha chá, já si to naivně myslím dodnes. Ale jasně, je to složitější. Pokračuj.

JM: A tak jsem se zkrátka nějak procpal do pár internetových magazínů, které se zaměřovaly na mně blízká témata (tehdy třeba fotbal nebo videohry), a začal psát, psát, psát.

První korektury jsem oproti tomu dělal až v době svého studia češtiny na VŠ, kdy jsem si na to už vzhledem k nějakým odbornějším znalostem troufl. Do té doby bych se je dělat vůbec neodvážil. A vlastně po mně nikdo takovou službu ani nechtěl.

Jak to bylo u tebe? Bylas nejdřív šperkařka textů vlastních, nebo cizích?

MHH: U mě to bylo podobně – nejdřív psaní, i když taky nešlo hned o copywriting. Už přes 10 let totiž píšu blog. Kromě mě ho teda skoro nikdo nečte, ale zvykla jsem si na to, že jsem holt sama sobě nejvěrnějším fanouškem. S copy je to samozřejmě jiný. Ego musí jít stranou a cílovka nahradí jeho místo.

JM: Aspoň máš jistotu jednoho fanouška, který ti bude věrný až do smrti. To není k zahození!

Vypadá to, že první téma našeho dvojrozhovoru už se vyčerpalo. Pojďme k dalšímu!

Studium češtiny jako základ úspěchu?

JM: Oba jsme studovali na FF UK, já bohemistiku a ty ČNES (češtinu v komunikaci neslyšících) o pár dveří vedle v rámci stejné katedry. Co ty a studium češtiny? Jak moc si ho vážíš, nebo naopak lituješ let, které jsi mu obětovala?

MHH: Na FF UK jsem po sobě zanechala trochu krve, slz i potu a odnesla si odtud modrou trubku, na kterou se mi doma práší. Ale asi bych neměnila. A ty?

JM: Taky bych rozhodně neměnil! Studoval jsem velice pomalým tempem, takže jsem se toho stihl naučit víc než jiní.

MHH: Já taky studovala velmi pomalu, to holt tak ti nejlepší asi mají, no.

JM: Přesně to říkám –  že pomalu nestudují lemplové, ale ti, kteří to dělají pořádně! Ale vážně: studium na FF mi toho dalo opravdu hodně. Kromě toho, že tam člověk nabude slušné odborné znalosti z oboru (v našem případě o češtině, literatuře, psaní…), si tam tak nějak mimochodem osvojíš i kritické myšlení, tendenci uvažovat o věcech z různých úhlů pohledu nebo schopnost „zdravé“ spolupráce s kolegy.

Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze

Copywriteři a práce za almužnu

JM: Od školy ale pojďme k dalšímu tématu. Copywriteři a práce za almužnu. Tu a tam se v našem oboru objevují poptávky, které nabízí za napsání textů směšně nízké částky, čímž se částečně celý náš obor podhodnocuje. Jsou ale copywriteři, kteří tyhle zakázky berou, protože chtějí získat zkušenosti/reference a zatím je psaní nemusí uživit, takže nízkou cenu neřeší. Jak to vnímáš ty? A brala jsi ze začátku taky podobné zakázky? Jestli ano, byly pro tebe přínosem?

MHH: Taky se mi poštěstilo psát za 100 Kč na hodinu. Ale bylo to v mým případě trochu spletitější, protože jsem první měsíc žila v domnění, že píšu za 400. A byla jsem z toho na vrcholu blaha! Ten pád z copy obláčku potom zabolel. I po rozuzlení tohohle komunikačního šumu jsem v psaní pokračovala, ale v menším rozsahu a na jiná a (pro mě) zábavnější témata. Ta se pak postupem času přestala ztotožňovat s mým vnitřním přesvědčením, a tak jsem to po půl roce zabalila.

Za tu zkušenost jsem ráda, měla jsem super feedbacky, ač někdy zbytečně drsné, a naučila se trochu líp pracovat se SEO. A taky si víc vážit své práce. Už bych do toho za tuhle odměnu znovu nešla, ale vypsala jsem se a hodně se naučila. Takže kdo jako copík začíná, proč ne – když počítáš s tím, že se tím nejde živit, spíš to bereš jako investici do sebe a jako sběr zkušeností. Jak jsi to měl v tomhle ohledu ty a jak to máš teď?

JM: I já jsem si samozřejmě prošel nějakým tím psaním za almužnu, nebo dokonce zadarmo. A ve finále jsem za to taky celkem rád. Člověk si tak (třeba ještě během studia) něco vyzkouší, nakoukne do různých odvětví a může dostat i nějakou cennou zpětnou vazbu. A v neposlední řadě si taky má co dát do životopisu. To mně osobně pomohlo asi nejvíc. Když jsem totiž později hledal práci, potenciální zaměstnavatelé často oceňovali právě tu pestrou praxi (byť šlo často o krátkodobé nebo jednorázové věci).

Dneska ale vidím, že ty podhodnocené zakázky tak trochu shazují celý náš obor. Když si totiž klient může nechat napsat krátký text za 50, anebo za 500 Kč, pochopitelně sáhne po té první možnosti. Pak ale hrozí, že s výsledkem nebude spokojen a příště už si radši všechno napíše sám. Nabude totiž dojmu, že copywriteři jsou neschopní a vůbec nemá cenu s nimi spolupracovat.

Teď jsem si trošku zapřeháněl, ale podstata, myslím, taková je. Začínajícím copywriterům bych tak poradil radši nějaké „dobročinné psaní“ úplně zadarmo. Napište texty na web spolku, který jste navštěvovali v dětství. Nebo otextujte plakát místní charitě. Nebo psímu útulku. Uděláte tak dobrý skutek, získáte stejné zkušenosti, jako kdybyste brali ty podhodnocené zakázky, a navrch ještě nepotopíte copy ekonomiku.

Každé psaní si zaslouží odpovídající odměnu.

Jsou všichni korektoři gramatičtí náckové?

JM: Skočme ale od copywritingu zase k našemu druhému oboru – ke korekturám. Taky zažíváš to, že se ti občas lidi bojí napsat? Vědí, že se živíš opravováním chyb, takže se obávají, že si smlsneš i na jejich zprávě v Messengeru? A jak to pak ve skutečnosti máš? Řešíš opravdu chyby úplně všude?

MHH: Je pravda, že když mi lidi píšou, někdy se už předem omlouvají za chyby. Třeba na Messengeru to neřeším vůbec. Sama píšu docela punkově, navíc můj mobil je rebel a rád mi opravuje normální slova do úplných zpatlanin, takže kdo o mně neví, že dělám jazykové korektury, nejspíš by mě na to netipl.

A jestli řeším chyby všude? Sice je vidím, tuhle svou schopnost nevypnu, ale naštěstí necítím potřebu na ně za každou cenu upozorňovat. Nepovažuju se za grammar nácka a ani mi nejsou sympatičtí. Jak to vidíš ty?

JM: Tak to máme podobně. Já se k nim taky rozhodně neřadím a spíš mě často štvou, zvlášť třeba v situacích, kdy s někým na krev bojují kvůli něčemu, co může být ve spisovné češtině ve dvou variantách – nevědí, že obě jsou správně, a tak za použití jedné z nich chudáka dotyčného lynčují. A i když má takový grammar nazi pravdu, nemyslím, že by nějaká jazyková neznalost stála za vyhrocené rozbroje.

Třeba o to, jestli někde má, nebo nemá být mezera, se fakt s někým hodinu hádat nepotřebuju. Když mě to zajímá, ověřím si to v nějaké věrohodné příručce a hotovo.

MHH: Jednu takovou příručku můžu doporučit. Zrovna o problematice mezer jsem totiž napsala speciální e-book!

JM: Já vím. Zmínil jsem to schválně, aby sis mohla udělat reklamu! Tvoji „mezerologii“ jsem četl a je to super osvěta. Na to, jak je to suché téma (hlavním tématem je jeden znak, který vlastně ani nijak nevypadá), je to navíc nečekaně zábavné a skvěle se to čte. Takže doporučuju i milým čtenářům našeho dvojrozhovoru.

E-book 5 nenápadných chyb, které okupují i vaše texty

Sám sobě korektorem

MHH: Pojďme zpátky k té naší dvojjedinosti (copywriter a korektor v jednom): využíváš sám služeb korektorských kolegů, když něco většího píšeš, nebo si texty opravuješ sám?

JM: Služeb ostatních korektorů využívám jen výjimečně – hlavně když jde o nějakou „důležitější“ zakázku (tedy ne že by některé byly míň důležité, ale víš jak). Spíš se třeba snažím nechat text pár dní uležet a pak ho přečíst korektorskýma očima. Za tu dobu na něj dostatečně zapomenu, takže mi připadá jako cizí a nehrozí mi obávaná autorská slepota.

MHH: To „čtení po sobě korektorskýma očima“ je zajímavé téma. Máš na to nějaké triky?

JM: Když je nejhůř, používám jednu věc, která působí bláznivě (a asi vlastně bláznivá je), ale pomáhá mi. Jde o to, že si svůj text, který už čtu po padesáté, takže se na něj nedokážu pořádně soustředit, čtu v duchu hlasem někoho jiného. Osvědčil se mi Pavel Rímský, což je ten dabér, jehož hlas je typickým hlasem dokumentů. Zkrátka si představuju, že text, který jsem napsal, čte on – se svou typickou barvou hlasu, intonací, tempem atd. Do hlavy si ale takhle můžeš pozvat kohokoliv s výrazným hlasovým projevem. Klidně Alzáka nebo Erica Cartmana. Mozek pak totiž na ten důvěrně známý text pohlíží „jinýma očima“, což je pro vychytání přehlédnutých chyb to nejžádanější. Schválně to někdy zkus.

Jinak jsem před časem tuhle problematiku rozebral v jednom svém článku na blogu.

MHH: Určitě ale i přes veškerou snahu občas chybu uděláš. Máš nějaký svůj oblíbený jazykový či stylistický fuck up, myslím svůj vlastní, jako příklad, že i korektoři jsou jenom lidi?

JM: Nerad to říkám, ale jeden zvlášť (ne)povedený se mi podařilo spáchat v textu, v němž se to nejmíň hodilo. V textu o jazyce. Udělal jsem tam nějakou banální chybu ve shodě přísudku s podmětem. Článek měl docela úspěch a dost dlouho si té chyby nikdo nevšiml. Až po čase mi přišel e-mail od paní, která ji odhalila. A dala mi to pěkně sežrat – neprozradila mi totiž, o jakou chybu jde, takže jsem v dávno zapomenutém textu o několika normostranách dlouze hledal, co je špatně (a tady si bohužel zase střihla významnou roli autorská slepota). Nakonec jsem chybu objevil, ale docela jsem se zapotil. Z takové věci je člověku stydno, ale jak říkáš, jsme fakt jen lidi.

MHH: No jasně. Mně moje korektorka, která dělá mimochodem taky super pravopisnou osvětu, nedávno našla na mém vlastním webu, kde prezentuju svoje korektorské služby, paskvil „představímeli-si“. Tak jsme se tomu zasmály. Stane se!

Autorské slepotě se nejspíš nevyhne nikdo.

Jedna noha volná, druhá obsypaná dětmi

JM: Teď bych ti rád složil poklonu. To, co já dělám jako plnohodnotnou práci (copywriting a korektury na volné noze), ty zvládáš během mateřské/rodičovské. Strašně to obdivuju a zároveň si to moc neumím představit. Kolik hodin týdně se třeba zvládneš věnovat práci? A nemáš toho někdy fyzicky i psychicky dost?

MHH: Někdy mám. Ale neumím být full time máma, nebavilo by mě to.  A už jsem se konečně sžila s tím, že je to úplně v pohodě, že to tak mám hozený. Průměrně teď pracuju tak 2–3 hodiny denně, v reálu třeba jeden den půl hodiny a další zase čtyři. Málokdy je to ale v kuse, stýská se mi po hluboké práci a dlooouuuhém flow.

Martina s malou dcerkou

Heleď, a co na tom přesně obdivuješ? Ptám se proto, že ráda vyvracím mýty o superženách, co zvládají děti, domácnost, práci, partnera, sebe a ještě se u toho celý den usmívají.

JM: Jasně, chápu, že takhle sluníčkově to vypadá málokdy. Nebo možná nikdy. Ale musím obdivovat už to odhodlání. To, že ses na začátku nezalekla vidiny naprosté zahlcenosti a nezvládání a opravdu se do toho pustila – řekla sis, že k výchově dětí, která naprosto nepochybně na full time job vydá, si přidáš ještě listování pravidly pravopisu, lámání si hlavy při vymýšlení příběhů nebo zdlouhavé pilování větiček o kdovíjakých udělátkách. Prostě respekt!

MHH: V tom, že jsem se na začátku nezalekla, jak říkáš, hraje velkou roli moje naivita. Ale i tak díky! Jak to máš s prací na volné noze ty? Máš nějaké rušiče? A pracuješ rád z kavárny?

JM: Rušičů je spousta, ale musím se pochválit, že se mi je většinou daří odhánět. Vím, že práce z kavárny je celkem in, ale já ji úplně nevyhledávám. Nejradši pracuju z domova, ale na druhou stranu jsem rád, že jako freelancer mám možnost pracovat takřka odkudkoliv. A vinou nejrůznějších okolností toho taky docela často využívám. Nedávno jsem pracoval z lavičky v obchodním centru, často něco píšu v autobuse a někdy je mým pracovištěm i ta kavárna. Je super, že i když musím nutně jet něco zařizovat, můžu si vzít práci s sebou. Osobně je pro mě ale nejlepší vlastní stabilní zázemí, kde mám všechno, co potřebuju.

MHH: Taky nepřestávám být vděčná za možnost vzít si práci kamkoliv s sebou. A za data a mobilní hotspot, samozřejmě. Mávám z lavičky od řeky!

Člověk se má pořád co učit

MHH: Snažíš se vedle samotné práce i sám vzdělávat nebo nějak rozvíjet? Chodíš třeba na kurzy nebo vzdělávací offline akce?

JM: Snažím se sledovat, jaké oborové akce probíhají v mém okolí, a aspoň občas na nějakou z nich zajít. Když jsem žil ještě v Praze, chodil jsem třeba na přednášky Kruhu přátel českého jazyka nebo Jazykovědného sdružení, to jsou spolky na FF UK. Občas taky zajdu na nějakou konferenci o marketingu nebo třeba na různé akce do knihoven. Děje se toho všude kolem dost, jen je třeba zvednout zadek a prostě někam vyrazit. Ale dost se toho dozvídám i z knížek a taky z online zdrojů. Hlavní je zkrátka nezakrnět a snažit se pořád někam posouvat.

Jeden online zdroj máš ostatně na svědomí i ty. Před časem jsi rozjela vlastní e-mailový kurz, během kterého si mají jeho účastníci vytvořit psací návyk. Kdybych se na něj chtěl přihlásit, co mám očekávat? A máš už nějaké ohlasy od absolventů kurzu (jestli si psací návyk vypěstovali a k jakým projektům ho využívají)?

MHH: Mám krásné ohlasy a jsem za to moc ráda! Můj nejoblíbenější je asi ten, že holčina, co se přihlásila spíš ze zvědavosti, dostala během kurzu nápad na knihu a začala ji psát…

Nechceš se mimochodem taky přidat? Další kolo startuje 13. října. Zase reklama na mě, nechceš si tady, prosím tě, taky něco zpromovat? Využij příležitosti, protože náš dvojrozhovor se chýlí ke konci…

JM: Neboj, já si zas něco zpropaguju v druhém pokračování našeho dvojrozhovoru, které snad za čas vyjde u tebe na blogu. Teď už vážně končíme, takže díky za rozhovor, měj se, a kdybys mi chtěla taky poděkovat za rozhovor, tak není zač!