Právě mi vychází nová kniha! Jde o můj první prozaický počin a jmenuje se Pandemie ve šťastné obci.
Knížka vychází u nakladatelství Talent Pro ART, a o čem je, naznačuje následující anotace:
Pandemie ve šťastné obci: Historky z doby, kdy hrůza střídala hrůzu a bizár bizár
Mají se lidé chránit před smrtelnou nákazou pomocí špuntů do uší, nebo chirurgických roušek? Bude žena, která na veřejnosti kýchla, zlynčována (ne)spravedlivým davem, nebo by ji měli její příbuzní raději zavřít do sklepa? A hlavně: kolik lidí tohle přežije, jak bude proboha v době karantény vypadat schůze SVJ a co má s tím vším společného mytický bojovník s bouří?
Obyvatelé městečka jménem Toulava se odnepaměti řídili tajuplným heslem, které do zdejších hradeb vytesali jejich předkové: ŠŤASTNÁ OBEC, KTERÁ V DOBĚ MÍRU MYSLÍ NA VÁLKU. Nedávno však městskou branou prošla pandemie a od té doby starobylé motto jen umocňuje všudypřítomnou zmatenost.
Příběhy z povídek této knihy možná dobře znáte. Některé jsou sice smyšlené, ale řada z nich se opravdu stala. S odstupem času se však rozdíl mezi realitou a fikcí rozplývá v mlze nevědění. Neuvěřitelné a bláznivé se totiž zdá být vše, co se tehdy dělo.
První ohlasy
Spisovatelka Martina Heš: „Bavilo moc, díky! Ten podtitul je přesný. Hrůza vedle hrůzy a bizárek vedle bizárku, které ale chtěly čas a nadhled, aby se o nich dalo napsat právě takhle. A myslím, že se to hodně povedlo.“
Nakladatel a spisovatel Jiří Pešaut: „Literárně je příběh napsaný téměř bravurně a určitě svou hodnotu má. Vyzdvihuji hlavně nadhled, satiru a humor, který knize nechybí.“
Moje bývalá střední škola měla před časem kulaté narozeniny. Obchodní akademie Pelhřimov vznikla už před padesáti lety! To je třeba náležitě oslavit. Na slavnostní dopoledne v divadle pozvalo současné vedení školy vedle starosty, senátora, současných i bývalých pedagogů, zástupců kraje, zastupitelů města nebo sponzorů i mě – s řadou dalších kolegů jsem se měl zúčastnit moderované diskuze s absolventy, a to jako „absolvent se zajímavým následujícím příběhem“. V čem v mém případě spočívá „zajímavý následující příběh“, možná tušíte. Když jsem doplul k břehům maturity na ekonomicky zaměřené střední škole, nepokračoval jsem v plavbě finančními, bankovními nebo třeba účetními vodami. Nezabředl jsem zkrátka do čísel, ale vydal jsem se objevovat podzemí slov.
„Absolventů se zajímavým následujícím příběhem“ se nás na oslavě školy sešlo víc. Byla tady úspěšná fotografka, známý herec, autorka populárních kuchařek i zakladatel firmy, která prostřednictvím zábavných kroužků rozhýbala tisíce dětí po celé zemi. Nebo já, který se kdysi s maturitním vysvědčením z obchodky vydal studovat bohemistiku na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy.
Nic z toho není obvyklé. Jak ale na moderované diskuzi s absolventy trefně poznamenal jeden „absolvent s běžným následujícím příběhem“, pelhřimovská obchodní akademie byla (a snad dosud je) výjimečná tím, že lidem nezavírá dveře ani před neobvyklými cestami. Pokud chcete, předá vám za čtyři roky studia řadu odborných znalostí, spoustu užitečných životních zkušeností a možná i špetku hodnot a vy pak s tím vším naložíte, jak uznáte za vhodné.
Chcete jít hned po střední dělat účetní do malé rodinné firmy a zůstat tam až do důchodu? Díky obchodce klidně můžete. Hodláte svoje obchodní vzdělání posunout o něco výš na vysoké škole ekonomického zaměření? Díky obchodce klidně můžete. Toužíte péct neodolatelné dezerty jako @kristyna_bubu? Hrát v divadle, ve filmech i v seriálech jako @petr.peknic? Nebo se zúčastnit fotografického kurzu v New Yorku a pak fotit známé osobnosti, kapely i produkty slavných značek jako @misha.photo? Díky obchodce klidně můžete.
Nebo taky můžete vystudovat češtinu, psát knížky a reklamní texty nebo dělat jazykové korektury. Jako já. Ale když vás pak pozvou na oslavy padesátých narozenin vaší ekonomicky zaměřené střední školy, počítejte s tím, že se vás v rámci moderované diskuze budou ptát na původ vybraných slov.
Vím, o čem mluvím. Od té doby, co vyšla moje knížka Podzemí slov aneb Výpravy pod povrch češtiny, totiž dostávám o poznání častěji možnost někde veřejně promluvit, přičemž otázky na něco takového jsou s tím spojené takřka vždycky. Mám takové otázky rád, vždyť si je i často sám kladu (nebýt toho, knížka ani blog Podzemí slov by neexistovaly). Ale odpovědět na otázku tohoto typu bez přípravy, to je pro mě často těžké, až nemožné.
Otázky na etymologii, od muchomůrky po putštok
Proč se té jedovaté houbě říká muchomůrka? Jak vzniklo slovo červená? Proč se říká, že je někdo blbej jako putštok? Pokud už jsem podobnou otázku v minulosti neřešil (a neudělal si k tomu patřičnou rešerši nebo si nevyhledal odpověď ve vhodném slovníku, jazykovědné studii či jiném zdroji), mám mizivou šanci z fleku odpovědět.
Zmíněné tři otázky tedy zrovna objasnit umím, takže pro úplnost: Houba muchomůrka získala svůj název podle toho, že je jedovatá, takže zabíjí hmyz – „moří mouchy“. Červené barvě říkáme červená podle červců – zjednodušeně řečeno podle speciálního druhu červů, z nichž se získává červené barvivo. A výraz putštok pochází z německé složeniny Putzstock („čisticí tyč“ – putzen = „čistit“, stock = „tyč“) – jde o označení nástroje, kterým se protahovaly (čistily a promazávaly) střelné zbraně, pušky či děla. Hloupé lidi přirovnáváme k této věcičce pro její primitivnost (nejde o nic sofistikovaného, je to prostě a jednoduše tyč, kterou je potřeba někam strčit) a patrně i účel (strká se přímo do hlavně nebezpečné zbraně, což by nikdo příčetný jen tak nedělal – snad jen někdo, kdo je „blbej jako putštok“).
Ale zpátky k oslavám padesátého výročí pelhřimovské obchodky. Když mě na narozeninovou moderovanou diskuzi s vybranými absolventy pozvali, v první vteřině mě to upřímně potěšilo. Ve druhé vteřině jsem si uvědomil, jaký typ otázek tam na mě nejspíš jakožto na absolventa s češtinářským následujícím příběhem zamíří. A začal jsem se obávat, že na ně nebudu před plným divadelním sálem umět odpovědět.
A tak jsem rovnou preventivně zamířil do podzemí slov, abych se na zákeřné otázky náležitě připravil a na místě dokázal oslnit publikum svými znalostmi. Původ jakých slov by asi mohl chtít moderátor oslav padesátého výročí obchodní akademie vysvětlit?
Obchodník obchází, akademie byla původně pro filozofy
Jako první se nabízí podívat se na zoubek přídavnému jménu obchodní, potažmo podstatnému jménu obchod. A hned tady máme jednu zajímavost! Máme totiž co do činění s jedním z mnoha českých výrazů, jejichž původ většina z nás nezná, i když by mohla. Mám na mysli slova, jejichž etymologie se dá přímo vyčíst z jejich současné podoby. Obchod. Je to něco jako obchůzka? No jistě! Původně tento výraz označoval výdělečnou činnost, při které obchodník se svým zbožím obcházel jednotlivá stavení či celé vesnice. Právě díky těmto obchůzkám je dnes pro nás obchod právě obchodem.
A co slovo akademie? Když se na něj podíváte do slovníků (v čele s Českým etymologickým slovníkem Jiřího Rejzka), zjistíte, že i tady se skrývají zajímavé souvislosti. Podle slovníkových definic může podstatné jméno akademie v dnešní češtině označovat řadu věcí od „vrcholné vědecké instituce“ přes „odbornou školu“ až po „slavnost s veřejnou produkcí nebo s programem uměleckého rázu“. Do našeho jazyka se přitom tohle slovo dostalo z latinského výrazu Acadēmīa, jež má svůj původ v řeckém Akadémeia. A to byl původně háj poblíž Atén (nazvaný podle poloboha Akadéma), v němž slovutný filozof Platón učil své žáky (v čele s Aristotelem).
Název, který původně patřil filozofické škole, později převzala i humanistická Akademie platónská (založená v roce 1439 ve Florencii) a časem spousta dalších vědeckých či vzdělávacích institucí. Včetně pelhřimovské obchodky. Takže vida! Když se po absolvování obchodní akademie vydáte na filozofickou fakultu, zas tak „zajímavý následující příběh“ to není. Kontinuita je tady zřetelná a logická.
Měl jsem jasno. Až se mě budou na oslavách mé bývalé střední školy ptát na původ označení obchodní akademie, vytáhnu z rukávu etymologické zajímavosti, jimiž všechny přítomné oslním.
Divadlo Lubomíra Lipského, v němž se oslavy 50 let pelhřimovské obchodky konaly
Střih. Sedím v divadle na moderované diskuzi s absolventy. Hovory se nesou v přátelském duchu a škola slaví svoje narozeniny v důstojné atmosféře, kterou si zaslouží. „Jakube, jak vzniklo slovo Pelhřimov?“ obrátí se konečně moderátor s očekávaným typem otázky na mě.
Neptá se na obchod ani na akademii, ale na Pelhřimov. Škoda, to s obchodem a akademií je taky zajímavé. No nic, říkám si. Třeba o tom aspoň napíšu nějaký článek (trošku se mi rozvlekl, ale právě ho čtete, mimochodem).
Jak vzniklo jméno mého rodného města, jsem naštěstí taky věděl, takže jsem otázku zodpovědět zvládl. Ani tenhle příběh vlastně není bez zajímavosti. Dokonce se dá říct, že je lehce kontroverzní. Zvlášť když ho máte vyprávět před místními patrioty, zastupiteli i starostou. Ale o tom třeba příště – nejspíš v dalším článku blogu Podzemí slov (tak ho sledujte!).
TL;DR: Napsal jsem povídkovou knížku inspirovanou děsivou i bizarní covidovou dobou a ta se dostala do finále literární soutěže zvané Velká cena Talent Pro ART.
A teď delší verze:
Když jsem se v březnu 2020 (zhruba hodinu před uzavřením hranic ČR) se svojí milou ženou vrátil z dovolené z Egypta, nastalo něco, co jsme si dosud vůbec neuměli představit.
Naše generace měla celý život na talíři, že nic zásadního nezažila. Válku, totalitu, nesvobodu ani žádný nekomfort – narodili jsme se volní, do blahobytu a hojnosti. Na ten talíř nám to s jistou dávkou opovržení servírovalo okolí, ale byla to pravda. A stavělo nás to do schizofrenní životní pozice, kterou formovaly dva pocity: pocit štěstí či vděčnosti (že se nám ty méně pěkné fáze dějin vyhnuly) a pocit, že nám něco schází – že bychom něco velkého asi přece jen zažít měli.
Na jaře roku 2020 to přišlo. Nemoc, o které nikdo nic nevěděl, nás uzavřela do strachu a mezi čtyři zdi. Epidemie vyrostla v pandemii a přinesla s sebou i věci, které jsme znali hlavně z historických knížek a filmů. Zákazy vycházení, zrušené kulturní akce, zavřené obchody, nečekaná úmrtí, místy nepochopitelná buzerace shora. Mnohým z nás nezbývalo než sedět doma a s údivem zpovzdálí sledovat, co všechno se bude dít, jestli svět ještě někdy bude jako dřív a jestli se toho případně dožijeme.
Celá takhle situace přinesla spoustu smutných, úsměvných, děsivých, bizarních i donebevolajících historek. Pamatuju si pocit, který jsem měl při sledování orouškovaných členů kapely Mňága a Žďorp (která se při nemožnosti pořádat normální koncerty uchýlila aspoň k veřejnému online stremování ze zkušebny). Když Petr Fiala, zpěvák Mňágy, zpíval a každý druhý verš se zdál být mrazivě aktuální:
Přežil jsem v samotě kterou jsem si nakonec zamiloval jako si nakonec vězeň oblíbí vězeňský dvůr. Jako mukl, který ví, že ať se podhrabe kamkoliv, vždycky narazí na mříže. (…) Kam se dožijem? Kdo ví, kam se dožijem? Kdo ví? Když už jsme se dožili až sem. A co je osudem? Kdo ví, co je osudem? Jen až tu nebudem, budem znát, co bylo naším osudem.
Někdy mezi touhle písničkou a kultovním (a taky náhle podivně aktuálním) „zkouším se prokopat ven“ ve skladbě Made in Valmez mi došlo, že se děje něco neopakovatelného (neopakovatelně hrozného, divného a zvráceně zábavného), že to chci zaznamenat.
A tak jsem o tom začal psát.
Věnoval jsem se tomu během covidu a čas od času i v následujících několika letech. Vznikla z toho kniha povídek, které jsou orámované jednotícím povídáním o hlavním (nebo spíš takovém ústředním) hrdinovi Rolandovi.
A název?
Pandemie ve šťastné obci: Historky z doby, kdy hrůza střídala hrůzu a bizár bizár
Rukopis téhle knížky jsem poslal do literární soutěže zvané Velká cena Talent Pro ART. A on se dostal až do jejího finále.
Ze 48 zúčastněných knih skončila ta moje na čtvrtém místě. A někdy po prázdninách by se snad mělo začít domlouvat její vydání! Děkuju pořadatelům, porotě i všem, kteří mi drželi palce.
Více o knize už brzy tady. A celé čtení snad o něco později ve vaší knihovně nebo na nočním stolku.
Pokud knížka opravdu vyjde a vy ji budete číst, je možné, že si při četbě vybavíte zážitky a dojmy, které znáte z vlastního života či z vyprávění. Kniha je totiž inspirována prapodivnou dobou, kterou svět opravdu zažil. Některé pasáže vám ale mohou naopak připadat postavené na hlavu. Značná část knihy je totiž do puntíku vymyšlená. A tak se při případném budoucím čtení můžete tu a tam zkusit zamyslet, co z toho všeho se vážně stalo. Nepravděpodobné se dělo, všední se mnohdy opomíjelo či zakazovalo. Neskutečné se zdá být s odstupem času vše.
Taky občas potřebujete napsat znak, který není na běžné klávesnici? Pak je následující tabulka právě pro vás. Najdete v ní totiž klávesové zkratky a HTML entity, kterými můžete jednoduše vykouzlit české uvozovky, pomlčku nebo třeba znaky pro krát, děleno, hashtag, zavináč, apostrof apod.
K výhodám práce na volné noze patří i to, že můžete podnikání rozšiřovat o další a další činnosti, které vás baví. Já jsem si tak ke copywritingu a korekturám před nedávnem přidal ještě redakci knih. Následující tři tituly, které jsem dostal za úkol redigovat, si podle mě zaslouží i vaši pozornost.
Pokud rádi čtete a zrovna hledáte další příběhy, do nichž byste se mohli ponořit, doporučuju vám 3 následující knížky, jejichž autoři mi je coby redaktorovi svěřili do péče. Každá je jiná, ale každá si určitě najde nadšené čtenáře.
Barvobraní: sbírka barevných povídek (Šárka Adamcová, Jarmila Biskupová, Klára Czastková, Marie Čtyroká, Jana Gabrielová, Petra Kolářová, Helena Kubíčková, Michaela Mikulová, René Nekuda, Zorka Švarcová)
Tuhle nevšední povídkovou knížku má na svědomí kolektiv autorek, které se daly dohromady na kurzu skvělého lektora tvůrčího psaní Reného Nekudy (jeho kurzy mimochodem ze srdce doporučuju – sám jsem jeden absolvoval a rozhodně stál za to!).
Základním tématem každé povídky je nějaká barva, ovšem autorky při psaní neměly hranic. Ve výsledku tak jde o sbírku příběhů, které jsou veselé, smutné i dojemné, ale v každém případě originální.
Kniha je navíc součástí Projektu Hakuna Matata, z. s., a výtěžek z jejího prodeje putuje k rodinám žijícím v azylových domech. Dětem ze znevýhodněných rodin tak symbolicky přináší možnost objevovat barevný svět.
Oficiální anotace:
Napadlo by vás spojení červené barvy s lyžováním ve Špindlerově Mlýně? Co říkáte na niterné tango v oparu modrého dýmu, dovolenou na pláži s růžovým pískem nebo na příběh o geniální malířce nadané černou magií? A věděli jste, že duše může být žlutá a posedlost zelenou stravou dokáže zhatit svatební plány? Že malou holku zachrání před hádkami rodičů oranžový tygr a když čáp ztratí čepičku, má barvičku bílou? A už jste někdy slyšeli, že křížová cesta k sebepoznání je zabarvená do fialova a šlápnutí do hnědého psího exkrementu může znamenat šťastný den?
Po hlavě do podivna (Martina Heš)
Autorka novely Po hlavě do podivnabyla jazykovou korektorkou mojí knížky Podzemí slov. Když mě tak oslovila, jestli bych se ujal redakčních úprav její druhotiny, neváhal jsem. A i když jsou cílovou skupinou knihy zejména ženy, práce na ní mě moc bavila.
Knížka je čtivá, zábavná i dojemná a hlavně má nečekané rozuzlení, které si můžete vyložit mnoha způsoby. Víc ale nebudu prozrazovat, protože nad vlastní čtenářský zážitek není.
Oficiální anotace:
Leila a Viky jsou spřízněné duše. Jedna má dvě děti a druhá žije single. Je jim třicet tři a osamělé večery společně zapíjejí kolagenovým drinkem. Pak Leila skočí po hlavě do podivna. Odletí do země saun a překapávané kávy, její svět se rozpadne a znovu poskládá.
Příběh o hlubokém přátelství a stýskání po něčem, co zmizelo tak náhle, že už ani nevíš, jestlis to vůbec měla. O vnitřní odvaze, kterou Finové označují slovem sisu. O hledání sama sebe, po mateřské i bez ní, v Helsinkách i v Praze. O tom, že změnit se může všechno, ale to důležité zůstane s námi.
Moudra pejska Flíčka, než se zavřou víčka (Dominika Hořejší)
Coby redaktor bych měl pracovat i na pohádkové knížce Moudra pejska Flíčka, než se zavřou víčka. V tomto případě ale ještě není nic jistého. Právě totiž probíhá crowdfundingová kampaň, která rozhodne o tom, jestli kniha opravdu vyjde. Podpořit ji můžete na webu nakladatelství Pointa – v rámci předprodeje si ji tam můžete s předstihem pořídit a posunout ji tak k vydání (pokud se nevybere dostatek financí, peníze se vám vrátí).
V knížce se děti i jejich rodiče vydají na farmu za pejskem Flíčkem, který díky ostatním zvířátkům a laskavému průvodci Lukášovi postupně získává klíč k životu v lásce, přátelství a sebehodnotě. Pohádkové příběhy Dominiky Hořejší jsou veršované, zábavné i poučné – malí čtenáři v nich mají možnost poznat význam hodnot, jako je kamarádství, respekt k odlišnostem, sebeláska či svoboda.
Oficiální anotace:
Jak už název napovídá, kniha několik pohádek v sobě skrývá. Jsi-li dítě nebo zvídavý dospělý, kniha ti moudra do života napoví. Abys na své cestě neměl pocit, že jdeš sám, otevři pár stránek a já ti veršované pohlazení o pejskovi Flíčkovi a jeho životě na farmě dám. Pokud máš tedy dost odvahy zjistit něco nového o sobě, je tahle kniha přímo pro tebe. Teď už stačí jenom číst, nechat naplno běžet svou fantazii a točit list.
V pozici korektora je mým úkolem opravit v cizích textech chyby. Řídím se přitom pravidly pravopisu a zavedenými gramatickými, stylistickými či typografickými normami. Jenže občas mi do toho všeho hodí vidle něčí ego, pocit či marketing.
Ve své korektorské praxi se zkrátka tu a tam setkávám s tím, že autor původního textu smete navrženou jazykovou opravu ze stolu z poněkud bizarního důvodu. Vezme sice na vědomí pravopisné pravidlo, etymologii daného slova či jiný můj argument, ale v konečném rozhodování u něj převáží něco jiného.
Něco jako:
Aha, on se tam píše ypsilon. Ale to měkké je tam hezčí, tak ho tam necháme, ju?
To jsem si trošku zapřeháněl, ale…
Na následujících řádcích si můžete přečíst pár podobných příkladů, s nimiž jsem se osobně setkal. Na své zákazníky si tím nestěžuju. Ti mají samozřejmě poslední slovo – když se jim některá má oprava nelíbí, samozřejmě ji mohou ignorovat. Korektury vždycky odevzdávám s tím, že jde jen o návrhy změn, jejichž přijetí/odmítnutí záleží na klientovi.
Některé argumenty jsou ale zábavné a bizarní, a tak by byla škoda se o ně s vámi nepodělit. A kromě toho jde o zajímavé a možná trochu podceňované směry, jimiž se ubírá vývoj češtiny. Kdo ví – možná se nějaký takový bizarní argument časem prosadí a stane se hybatelem našich jazykových pravidel.
Hrad jako značka
Při opravování chyb v textu, který měl přimět turisty, aby navštívili jeden český kraj, jsem narazil na následující větu: Zavítejte na Hrad Jakubštejn. (Jméno hradu jsem tady pro jistotu pozměnil.)
Mé korektorské oko okamžitě zpozornělo a doporučilo mi změnit písmenko H ve slově hrad z velkého na malé. Pravidla pravopisu totiž říkají, že „v názvech tvořených spojením podstatného jména hrad/zámek/rozhledna a vlastního jména se výrazy hrad, zámek a rozhledna píšou s malým písmenem“. Správně by se tedy mělo psát hrad Jakubštejn, stejně jako třeba zámek Hluboká či hrad Karlštejn.
V názvech tvořených spojením podstatného jména hrad s vlastním jménem se výraz hrad píše s malým h.
Jenže můj návrh opravy překvapivě nebyl vyslyšen. Zákazník (vedení daného kraje) sice uznal, že z hlediska češtiny by mělo být ve slově hrad malé počáteční písmeno, ale převážil u něj jiný argument: „Slovní spojení ‚Hrad Jakubštejn‘ hodláme do budoucna pojímat jako značku, takže tam budeme psát velké H.“
Jako fakt? Ok.
Název budovy už je na letáčcích
Podobně tomu bylo i v případě jedné kulturní instituce, která má hezky pojmenované své sídlo. Skutečný název není podstatný, a tak řekněme, že svou budovu tahle společnost označuje třeba jako dům U Jakuba.
Podle pravidel by se mělo slovo dům psát opět s malým počátečním písmenem. Jenže v jednom propagačním materiálu, který jsem opravoval, jsem narazil na velké D. Je sice pravda, že by v tomto slově mohlo být i velké počáteční písmeno, ale pouze tehdy, byla-li by daná stavba zároveň vlastním jménem té kulturní instituce. To však v tomto případě neplatilo.
I budovy mohou mít jména. Pozor ale na pravopis.
A tak jsem zase navrhl opravu. A zase jsem nebyl vyslyšen.
Důvod byl tentokrát prostý: „Už to máme blbě na tolika letáčcích, že to nebudeme měnit.“
No… Tak… Fajn.
Účetní to chce takhle
Velká písmena do třetice. Tentokrát bylo v hlavní roli jedno město – pro zachování anonymity mu zase říkejme třeba Jakubov. I v případě měst platí, že když před jejich název umístíme slovo město, napíšeme u něj první písmeno malé. Viz Internetová jazyková příručka:
„Pokud se před zeměpisné názvy umísťují výrazy obec, městys, město, statutární/hlavní město, píšou se s malým písmenem, a to bez ohledu na to, zda označují velikost správní jednotky, nebo druh právnické osoby: obec Prosečnice (požár v obci Prosečnice, starosta obce Prosečnice), městys Budišov, město Tábor, statutární město Plzeň, hlavní město Praha. Jak vyplývá z konzultací s právníky a ze zákona č. 128/2000 Sb., je název právnické osoby totožný s názvem zeměpisným. Jen ve třech případech je výraz město součástí zeměpisného názvu a pak se píše s velkým písmenem: Město Albrechtice, Město Touškov, Město Libavá.“
Jenže představitelé Jakubova měli ve svém propagačním letáčku napsáno: Vítá vás Město Jakubov. A nenechali si to vymluvit. Důvod? Jejich účetní prý striktně trvá na velkém M, a to nejen na smlouvách či úředních formulářích, ale pro jistotu všude.
Někdy pravopis neovlivňuje korektor, ale účetní.
Co zmůže nuzný korektor a koho zajímá názor nějakého Ústavu pro jazyk český? Pravidlo číslo jedna v Jakubově zní, že paní účetní má vždycky pravdu. A když ne, platí pravidlo číslo jedna.
Dobrá, dobrá.
Dali jsme to blbě do obchodního rejstříku
Jako korektor se také velmi často potýkám se zkratkami označujícími typy právnických osob (s. r. o., a. s. apod.). U nich je to s pravidly zdánlivě snadné – od názvu společnosti se oddělují čárkou a po každé tečce u nich následuje mezera. Jenže nezřídka jsou názvy společností chybně zapsané už v obchodním rejstříku.
A co je psáno v obchodním rejstříku, to je dáno. Pravopis nepravopis. Pokud se tak společnost oficiálně pojmenovala (zápisem do obchodního rejstříku) v rozporu s jazykovými pravidly, nedá se nic dělat – v dokumentech, které jsou nějak administrativně či právně závazné, je prostě potřeba uvádět název z obchodního rejstříku, byť není jazykově košer.
Podnikání nezřídka začíná chybným zápisem do obchodního rejstříku.
Čas od času se ale setkávám s tím, že firma neústupně vyžaduje používání svého oficiálního (jazykově defektního) názvu i v neoficiálních textech. Jasně, ve smlouvě je potřeba uvést nepovedeně zapsaný název Jakub Group sro (bez čárky, teček i mezer). Ale v letáčku lákajícím návštěvníky na den otevřených dveří by to dle mého mohlo být správně. Nebo ideálně úplně bez toho s. r. o. Ale prý ne a ne a ne.
Co se dá dělat.
Tohle nikdo nepoužívá × tohle není slušné
Na závěr ještě jeden absurdní příklad, který se týká slovní zásoby. Zaznamenal jsem ho nikoliv při korekturách, ale ve své copywriterské praxi.
Jedna firma si mě najala, abych psal články na její blog. Téma mě bavilo, a tak jsem nadšeně odevzdal návrh prvního textu. Můj klient jej přijal také s nadšením, ale jednu připomínku měl. Šéfovi, který mé články schvaloval, se nelíbil spojovací výraz a tak, protože „tohle nikdo nepoužívá, je to jen taková uměle vytvořená spojka“.
Aha.
Nijak jsem na svém a tak nelpěl, a tak jsem tento spojovací výraz po konzultaci se zmíněným šéfem bez jakýchkoliv emocí nahradil spojkou takže.
Spolupráce pak probíhala k oboustranné spokojenosti několik dlouhých let. Já jsem se jako čert kříži vyhýbal spojovacímu výrazu a tak a klientovi se moje články moc líbily.
Po pár letech však dal šéf alergický na a tak výpověď a moje články začal schvalovat jeho nástupce. A ten s a tak neměl problém, ale naopak mu vadilo takže: „To se do slušného textu nehodí, zní to strašně vulgárně!“
Jo?
A tak jsem se začal jako čert kříži vyhýbat spojce takže a přešel jsem zase na ještě nedávno tabuizovaný spojovací výraz a tak.
Psal jsem články pro firmu, jejíž ředitel nenáviděl spojovací výraz A TAK. Používal jsem tedy místo něj TAKŽE.
Jenže došlo k výměně ředitele a ten nenávidí TAKŽE.
A tak to někdy chodí. Takže až budete číst nějaký text a něco se vám v něm nebude zdát, vzpomeňte si, co všechno mohlo ovlivnit jeho vznik. Bůh ví, kdo nebo co za těmi slovy, která se vám nezdají, stojí.
