Postesknutí korektorovo aneb Jak se podílím na pustošení češtiny
V pozici korektora je mým úkolem opravit v cizích textech chyby. Řídím se přitom pravidly pravopisu a zavedenými gramatickými, stylistickými či typografickými normami. Jenže občas mi do toho všeho hodí vidle něčí ego, pocit či marketing. Ve své korektorské praxi se zkrátka tu a tam setkávám s tím, že autor původního textu smete navrženou jazykovou opravu ze stolu z poněkud bizarního důvodu. Vezme sice na vědomí pravopisné pravidlo, etymologii daného slova či jiný můj argument, ale v konečném rozhodování u něj převáží něco jiného. Něco jako: Aha, on se tam píše ypsilon. Ale to měkké je tam hezčí, tak ho tam necháme, ju? To jsem si trošku zapřeháněl, ale… Na následujících řádcích si můžete přečíst pár podobných příkladů, s nimiž jsem se osobně setkal. Na své zákazníky si tím nestěžuju. Ti mají samozřejmě poslední slovo…
