Taky občas potřebujete napsat znak, který není na běžné klávesnici? Pak je následující tabulka právě pro vás. Najdete v ní totiž klávesové zkratky a HTML entity, kterými můžete jednoduše vykouzlit české uvozovky, pomlčku nebo třeba znaky pro krát, děleno, hashtag, zavináč, apostrof apod.
V pozici korektora je mým úkolem opravit v cizích textech chyby. Řídím se přitom pravidly pravopisu a zavedenými gramatickými, stylistickými či typografickými normami. Jenže občas mi do toho všeho hodí vidle něčí ego, pocit či marketing.
Ve své korektorské praxi se zkrátka tu a tam setkávám s tím, že autor původního textu smete navrženou jazykovou opravu ze stolu z poněkud bizarního důvodu. Vezme sice na vědomí pravopisné pravidlo, etymologii daného slova či jiný můj argument, ale v konečném rozhodování u něj převáží něco jiného.
Něco jako:
Aha, on se tam píše ypsilon. Ale to měkké je tam hezčí, tak ho tam necháme, ju?
To jsem si trošku zapřeháněl, ale…
Na následujících řádcích si můžete přečíst pár podobných příkladů, s nimiž jsem se osobně setkal. Na své zákazníky si tím nestěžuju. Ti mají samozřejmě poslední slovo – když se jim některá má oprava nelíbí, samozřejmě ji mohou ignorovat. Korektury vždycky odevzdávám s tím, že jde jen o návrhy změn, jejichž přijetí/odmítnutí záleží na klientovi.
Některé argumenty jsou ale zábavné a bizarní, a tak by byla škoda se o ně s vámi nepodělit. A kromě toho jde o zajímavé a možná trochu podceňované směry, jimiž se ubírá vývoj češtiny. Kdo ví – možná se nějaký takový bizarní argument časem prosadí a stane se hybatelem našich jazykových pravidel.
Hrad jako značka
Při opravování chyb v textu, který měl přimět turisty, aby navštívili jeden český kraj, jsem narazil na následující větu: Zavítejte na Hrad Jakubštejn. (Jméno hradu jsem tady pro jistotu pozměnil.)
Mé korektorské oko okamžitě zpozornělo a doporučilo mi změnit písmenko H ve slově hrad z velkého na malé. Pravidla pravopisu totiž říkají, že „v názvech tvořených spojením podstatného jména hrad/zámek/rozhledna a vlastního jména se výrazy hrad, zámek a rozhledna píšou s malým písmenem“. Správně by se tedy mělo psát hrad Jakubštejn, stejně jako třeba zámek Hluboká či hrad Karlštejn.
V názvech tvořených spojením podstatného jména hrad s vlastním jménem se výraz hrad píše s malým h.
Jenže můj návrh opravy překvapivě nebyl vyslyšen. Zákazník (vedení daného kraje) sice uznal, že z hlediska češtiny by mělo být ve slově hrad malé počáteční písmeno, ale převážil u něj jiný argument: „Slovní spojení ‚Hrad Jakubštejn‘ hodláme do budoucna pojímat jako značku, takže tam budeme psát velké H.“
Jako fakt? Ok.
Název budovy už je na letáčcích
Podobně tomu bylo i v případě jedné kulturní instituce, která má hezky pojmenované své sídlo. Skutečný název není podstatný, a tak řekněme, že svou budovu tahle společnost označuje třeba jako dům U Jakuba.
Podle pravidel by se mělo slovo dům psát opět s malým počátečním písmenem. Jenže v jednom propagačním materiálu, který jsem opravoval, jsem narazil na velké D. Je sice pravda, že by v tomto slově mohlo být i velké počáteční písmeno, ale pouze tehdy, byla-li by daná stavba zároveň vlastním jménem té kulturní instituce. To však v tomto případě neplatilo.
I budovy mohou mít jména. Pozor ale na pravopis.
A tak jsem zase navrhl opravu. A zase jsem nebyl vyslyšen.
Důvod byl tentokrát prostý: „Už to máme blbě na tolika letáčcích, že to nebudeme měnit.“
No… Tak… Fajn.
Účetní to chce takhle
Velká písmena do třetice. Tentokrát bylo v hlavní roli jedno město – pro zachování anonymity mu zase říkejme třeba Jakubov. I v případě měst platí, že když před jejich název umístíme slovo město, napíšeme u něj první písmeno malé. Viz Internetová jazyková příručka:
„Pokud se před zeměpisné názvy umísťují výrazy obec, městys, město, statutární/hlavní město, píšou se s malým písmenem, a to bez ohledu na to, zda označují velikost správní jednotky, nebo druh právnické osoby: obec Prosečnice (požár v obci Prosečnice, starosta obce Prosečnice), městys Budišov, město Tábor, statutární město Plzeň, hlavní město Praha. Jak vyplývá z konzultací s právníky a ze zákona č. 128/2000 Sb., je název právnické osoby totožný s názvem zeměpisným. Jen ve třech případech je výraz město součástí zeměpisného názvu a pak se píše s velkým písmenem: Město Albrechtice, Město Touškov, Město Libavá.“
Jenže představitelé Jakubova měli ve svém propagačním letáčku napsáno: Vítá vás Město Jakubov. A nenechali si to vymluvit. Důvod? Jejich účetní prý striktně trvá na velkém M, a to nejen na smlouvách či úředních formulářích, ale pro jistotu všude.
Někdy pravopis neovlivňuje korektor, ale účetní.
Co zmůže nuzný korektor a koho zajímá názor nějakého Ústavu pro jazyk český? Pravidlo číslo jedna v Jakubově zní, že paní účetní má vždycky pravdu. A když ne, platí pravidlo číslo jedna.
Dobrá, dobrá.
Dali jsme to blbě do obchodního rejstříku
Jako korektor se také velmi často potýkám se zkratkami označujícími typy právnických osob (s. r. o., a. s. apod.). U nich je to s pravidly zdánlivě snadné – od názvu společnosti se oddělují čárkou a po každé tečce u nich následuje mezera. Jenže nezřídka jsou názvy společností chybně zapsané už v obchodním rejstříku.
A co je psáno v obchodním rejstříku, to je dáno. Pravopis nepravopis. Pokud se tak společnost oficiálně pojmenovala (zápisem do obchodního rejstříku) v rozporu s jazykovými pravidly, nedá se nic dělat – v dokumentech, které jsou nějak administrativně či právně závazné, je prostě potřeba uvádět název z obchodního rejstříku, byť není jazykově košer.
Podnikání nezřídka začíná chybným zápisem do obchodního rejstříku.
Čas od času se ale setkávám s tím, že firma neústupně vyžaduje používání svého oficiálního (jazykově defektního) názvu i v neoficiálních textech. Jasně, ve smlouvě je potřeba uvést nepovedeně zapsaný název Jakub Group sro (bez čárky, teček i mezer). Ale v letáčku lákajícím návštěvníky na den otevřených dveří by to dle mého mohlo být správně. Nebo ideálně úplně bez toho s. r. o. Ale prý ne a ne a ne.
Co se dá dělat.
Tohle nikdo nepoužívá × tohle není slušné
Na závěr ještě jeden absurdní příklad, který se týká slovní zásoby. Zaznamenal jsem ho nikoliv při korekturách, ale ve své copywriterské praxi.
Jedna firma si mě najala, abych psal články na její blog. Téma mě bavilo, a tak jsem nadšeně odevzdal návrh prvního textu. Můj klient jej přijal také s nadšením, ale jednu připomínku měl. Šéfovi, který mé články schvaloval, se nelíbil spojovací výraz a tak, protože „tohle nikdo nepoužívá, je to jen taková uměle vytvořená spojka“.
Aha.
Nijak jsem na svém a tak nelpěl, a tak jsem tento spojovací výraz po konzultaci se zmíněným šéfem bez jakýchkoliv emocí nahradil spojkou takže.
Spolupráce pak probíhala k oboustranné spokojenosti několik dlouhých let. Já jsem se jako čert kříži vyhýbal spojovacímu výrazu a tak a klientovi se moje články moc líbily.
Po pár letech však dal šéf alergický na a tak výpověď a moje články začal schvalovat jeho nástupce. A ten s a tak neměl problém, ale naopak mu vadilo takže: „To se do slušného textu nehodí, zní to strašně vulgárně!“
Jo?
A tak jsem se začal jako čert kříži vyhýbat spojce takže a přešel jsem zase na ještě nedávno tabuizovaný spojovací výraz a tak.
Psal jsem články pro firmu, jejíž ředitel nenáviděl spojovací výraz A TAK. Používal jsem tedy místo něj TAKŽE.
Jenže došlo k výměně ředitele a ten nenávidí TAKŽE.
A tak to někdy chodí. Takže až budete číst nějaký text a něco se vám v něm nebude zdát, vzpomeňte si, co všechno mohlo ovlivnit jeho vznik. Bůh ví, kdo nebo co za těmi slovy, která se vám nezdají, stojí.
Před časem mi napsala Martina Heš Hudečková. Zaujalo ji, že jsem stejně jako ona copywriter a zároveň korektor. Prý takových lidí moc není, takže bychom měli tohle schizofrenní volnonožství probrat a své postřehy sdělit i světu. A tak vznikl následující dvojrozhovor – přátelské povídání o psaní a opravování textů, životě na volné noze, ale i studiu češtiny, dětech či neotřelém e-mailovém kurzu.
Jak takový dvojrozhovor číst
Běžné rozhovory mívají dva aktéry. Toho, kdo pokládá otázky, a toho, kdo na ně odpovídá. V našem dvojrozhovoru se ale ptáme i odpovídáme oba. A proto je třeba rozlišit, kdo je kdo.Na následujících řádcích tak budou naše citace odlišeny takto:
MHH = Martina Heš Hudečková, známá též jako Šperkařka textů JM = Jakub Marek alias Skladatel slov, tedy já (Barvy textu odpovídají genderovým stereotypům, takže by neměly mást ani extrémně konzervativní čtenáře.)
A teď už vzhůru k dvojrozhovoru samotnému. Jeho první téma zní:
Vejce, nebo slepice aneb začít nejdřív s copywritingem, nebo s korekturami?
MHH: Co bylo dřív, skladatel copík, nebo skladatel korektor?
JM: Ze všeho nejdřív bylo něco jako skladatel redaktor. Kdysi na střední jsem si totiž naivně myslel (jako spousta začínajících psavců), že když člověka baví psát, tak by to měl dělat veřejně, protože to taky zákonitě bude někoho bavit číst (cha chá – dneska asi oba víme, že je to o něco složitější).
MHH: Cha chá, já si to naivně myslím dodnes. Ale jasně, je to složitější. Pokračuj.
JM: A tak jsem se zkrátka nějak procpal do pár internetových magazínů, které se zaměřovaly na mně blízká témata (tehdy třeba fotbal nebo videohry), a začal psát, psát, psát.
První korektury jsem oproti tomu dělal až v době svého studia češtiny na VŠ, kdy jsem si na to už vzhledem k nějakým odbornějším znalostem troufl. Do té doby bych se je dělat vůbec neodvážil. A vlastně po mně nikdo takovou službu ani nechtěl.
Jak to bylo u tebe? Bylas nejdřív šperkařka textů vlastních, nebo cizích?
MHH: U mě to bylo podobně – nejdřív psaní, i když taky nešlo hned o copywriting. Už přes 10 let totiž píšu blog. Kromě mě ho teda skoro nikdo nečte, ale zvykla jsem si na to, že jsem holt sama sobě nejvěrnějším fanouškem. S copy je to samozřejmě jiný. Ego musí jít stranou a cílovka nahradí jeho místo.
JM: Aspoň máš jistotu jednoho fanouška, který ti bude věrný až do smrti. To není k zahození!
Vypadá to, že první téma našeho dvojrozhovoru už se vyčerpalo. Pojďme k dalšímu!
Studium češtiny jako základ úspěchu?
JM: Oba jsme studovali na FF UK, já bohemistiku a ty ČNES (češtinu v komunikaci neslyšících) o pár dveří vedle v rámci stejné katedry. Co ty a studium češtiny? Jak moc si ho vážíš, nebo naopak lituješ let, které jsi mu obětovala?
MHH: Na FF UK jsem po sobě zanechala trochu krve, slz i potu a odnesla si odtud modrou trubku, na kterou se mi doma práší. Ale asi bych neměnila. A ty?
JM: Taky bych rozhodně neměnil! Studoval jsem velice pomalým tempem, takže jsem se toho stihl naučit víc než jiní.
MHH: Já taky studovala velmi pomalu, to holt tak ti nejlepší asi mají, no.
JM: Přesně to říkám – že pomalu nestudují lemplové, ale ti, kteří to dělají pořádně! Ale vážně: studium na FF mi toho dalo opravdu hodně. Kromě toho, že tam člověk nabude slušné odborné znalosti z oboru (v našem případě o češtině, literatuře, psaní…), si tam tak nějak mimochodem osvojíš i kritické myšlení, tendenci uvažovat o věcech z různých úhlů pohledu nebo schopnost „zdravé“ spolupráce s kolegy.
Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze
Copywriteři a práce za almužnu
JM: Od školy ale pojďme k dalšímu tématu. Copywriteři a práce za almužnu. Tu a tam se v našem oboru objevují poptávky, které nabízí za napsání textů směšně nízké částky, čímž se částečně celý náš obor podhodnocuje. Jsou ale copywriteři, kteří tyhle zakázky berou, protože chtějí získat zkušenosti/reference a zatím je psaní nemusí uživit, takže nízkou cenu neřeší. Jak to vnímáš ty? A brala jsi ze začátku taky podobné zakázky? Jestli ano, byly pro tebe přínosem?
MHH: Taky se mi poštěstilo psát za 100 Kč na hodinu. Ale bylo to v mým případě trochu spletitější, protože jsem první měsíc žila v domnění, že píšu za 400. A byla jsem z toho na vrcholu blaha! Ten pád z copy obláčku potom zabolel. I po rozuzlení tohohle komunikačního šumu jsem v psaní pokračovala, ale v menším rozsahu a na jiná a (pro mě) zábavnější témata. Ta se pak postupem času přestala ztotožňovat s mým vnitřním přesvědčením, a tak jsem to po půl roce zabalila.
Za tu zkušenost jsem ráda, měla jsem super feedbacky, ač někdy zbytečně drsné, a naučila se trochu líp pracovat se SEO. A taky si víc vážit své práce. Už bych do toho za tuhle odměnu znovu nešla, ale vypsala jsem se a hodně se naučila. Takže kdo jako copík začíná, proč ne – když počítáš s tím, že se tím nejde živit, spíš to bereš jako investici do sebe a jako sběr zkušeností. Jak jsi to měl v tomhle ohledu ty a jak to máš teď?
JM: I já jsem si samozřejmě prošel nějakým tím psaním za almužnu, nebo dokonce zadarmo. A ve finále jsem za to taky celkem rád. Člověk si tak (třeba ještě během studia) něco vyzkouší, nakoukne do různých odvětví a může dostat i nějakou cennou zpětnou vazbu. A v neposlední řadě si taky má co dát do životopisu. To mně osobně pomohlo asi nejvíc. Když jsem totiž později hledal práci, potenciální zaměstnavatelé často oceňovali právě tu pestrou praxi (byť šlo často o krátkodobé nebo jednorázové věci).
Dneska ale vidím, že ty podhodnocené zakázky tak trochu shazují celý náš obor. Když si totiž klient může nechat napsat krátký text za 50, anebo za 500 Kč, pochopitelně sáhne po té první možnosti. Pak ale hrozí, že s výsledkem nebude spokojen a příště už si radši všechno napíše sám. Nabude totiž dojmu, že copywriteři jsou neschopní a vůbec nemá cenu s nimi spolupracovat.
Teď jsem si trošku zapřeháněl, ale podstata, myslím, taková je. Začínajícím copywriterům bych tak poradil radši nějaké „dobročinné psaní“ úplně zadarmo. Napište texty na web spolku, který jste navštěvovali v dětství. Nebo otextujte plakát místní charitě. Nebo psímu útulku. Uděláte tak dobrý skutek, získáte stejné zkušenosti, jako kdybyste brali ty podhodnocené zakázky, a navrch ještě nepotopíte copy ekonomiku.
Každé psaní si zaslouží odpovídající odměnu.
Jsou všichni korektoři gramatičtí náckové?
JM: Skočme ale od copywritingu zase k našemu druhému oboru – ke korekturám. Taky zažíváš to, že se ti občas lidi bojí napsat? Vědí, že se živíš opravováním chyb, takže se obávají, že si smlsneš i na jejich zprávě v Messengeru? A jak to pak ve skutečnosti máš? Řešíš opravdu chyby úplně všude?
MHH: Je pravda, že když mi lidi píšou, někdy se už předem omlouvají za chyby. Třeba na Messengeru to neřeším vůbec. Sama píšu docela punkově, navíc můj mobil je rebel a rád mi opravuje normální slova do úplných zpatlanin, takže kdo o mně neví, že dělám jazykové korektury, nejspíš by mě na to netipl.
A jestli řeším chyby všude? Sice je vidím, tuhle svou schopnost nevypnu, ale naštěstí necítím potřebu na ně za každou cenu upozorňovat. Nepovažuju se za grammar nácka a ani mi nejsou sympatičtí. Jak to vidíš ty?
JM: Tak to máme podobně. Já se k nim taky rozhodně neřadím a spíš mě často štvou, zvlášť třeba v situacích, kdy s někým na krev bojují kvůli něčemu, co může být ve spisovné češtině ve dvou variantách – nevědí, že obě jsou správně, a tak za použití jedné z nich chudáka dotyčného lynčují. A i když má takový grammar nazi pravdu, nemyslím, že by nějaká jazyková neznalost stála za vyhrocené rozbroje.
Třeba o to, jestli někde má, nebo nemá být mezera, se fakt s někým hodinu hádat nepotřebuju. Když mě to zajímá, ověřím si to v nějaké věrohodné příručce a hotovo.
MHH: Jednu takovou příručku můžu doporučit. Zrovna o problematice mezer jsem totiž napsala speciální e-book!
JM: Já vím. Zmínil jsem to schválně, aby sis mohla udělat reklamu! Tvoji „mezerologii“ jsem četl a je to super osvěta. Na to, jak je to suché téma (hlavním tématem je jeden znak, který vlastně ani nijak nevypadá), je to navíc nečekaně zábavné a skvěle se to čte. Takže doporučuju i milým čtenářům našeho dvojrozhovoru.
E-book 5 nenápadných chyb, které okupují i vaše texty
Sám sobě korektorem
MHH: Pojďme zpátky k té naší dvojjedinosti (copywriter a korektor v jednom): využíváš sám služeb korektorských kolegů, když něco většího píšeš, nebo si texty opravuješ sám?
JM: Služeb ostatních korektorů využívám jen výjimečně – hlavně když jde o nějakou „důležitější“ zakázku (tedy ne že by některé byly míň důležité, ale víš jak). Spíš se třeba snažím nechat text pár dní uležet a pak ho přečíst korektorskýma očima. Za tu dobu na něj dostatečně zapomenu, takže mi připadá jako cizí a nehrozí mi obávaná autorská slepota.
MHH: To „čtení po sobě korektorskýma očima“ je zajímavé téma. Máš na to nějaké triky?
JM: Když je nejhůř, používám jednu věc, která působí bláznivě (a asi vlastně bláznivá je), ale pomáhá mi. Jde o to, že si svůj text, který už čtu po padesáté, takže se na něj nedokážu pořádně soustředit, čtu v duchu hlasem někoho jiného. Osvědčil se mi Pavel Rímský, což je ten dabér, jehož hlas je typickým hlasem dokumentů. Zkrátka si představuju, že text, který jsem napsal, čte on – se svou typickou barvou hlasu, intonací, tempem atd. Do hlavy si ale takhle můžeš pozvat kohokoliv s výrazným hlasovým projevem. Klidně Alzáka nebo Erica Cartmana. Mozek pak totiž na ten důvěrně známý text pohlíží „jinýma očima“, což je pro vychytání přehlédnutých chyb to nejžádanější. Schválně to někdy zkus.
Jinak jsem před časem tuhle problematiku rozebral v jednom svém článku na blogu.
MHH: Určitě ale i přes veškerou snahu občas chybu uděláš. Máš nějaký svůj oblíbený jazykový či stylistický fuck up, myslím svůj vlastní, jako příklad, že i korektoři jsou jenom lidi?
JM: Nerad to říkám, ale jeden zvlášť (ne)povedený se mi podařilo spáchat v textu, v němž se to nejmíň hodilo. V textu o jazyce. Udělal jsem tam nějakou banální chybu ve shodě přísudku s podmětem. Článek měl docela úspěch a dost dlouho si té chyby nikdo nevšiml. Až po čase mi přišel e-mail od paní, která ji odhalila. A dala mi to pěkně sežrat – neprozradila mi totiž, o jakou chybu jde, takže jsem v dávno zapomenutém textu o několika normostranách dlouze hledal, co je špatně (a tady si bohužel zase střihla významnou roli autorská slepota). Nakonec jsem chybu objevil, ale docela jsem se zapotil. Z takové věci je člověku stydno, ale jak říkáš, jsme fakt jen lidi.
MHH: No jasně. Mně moje korektorka, která dělá mimochodem taky super pravopisnou osvětu, nedávno našla na mém vlastním webu, kde prezentuju svoje korektorské služby, paskvil „představímeli-si“. Tak jsme se tomu zasmály. Stane se!
Autorské slepotě se nejspíš nevyhne nikdo.
Jedna noha volná, druhá obsypaná dětmi
JM: Teď bych ti rád složil poklonu. To, co já dělám jako plnohodnotnou práci (copywriting a korektury na volné noze), ty zvládáš během mateřské/rodičovské. Strašně to obdivuju a zároveň si to moc neumím představit. Kolik hodin týdně se třeba zvládneš věnovat práci? A nemáš toho někdy fyzicky i psychicky dost?
MHH: Někdy mám. Ale neumím být full time máma, nebavilo by mě to. A už jsem se konečně sžila s tím, že je to úplně v pohodě, že to tak mám hozený. Průměrně teď pracuju tak 2–3 hodiny denně, v reálu třeba jeden den půl hodiny a další zase čtyři. Málokdy je to ale v kuse, stýská se mi po hluboké práci a dlooouuuhém flow.
Martina s malou dcerkou
Heleď, a co na tom přesně obdivuješ? Ptám se proto, že ráda vyvracím mýty o superženách, co zvládají děti, domácnost, práci, partnera, sebe a ještě se u toho celý den usmívají.
JM: Jasně, chápu, že takhle sluníčkově to vypadá málokdy. Nebo možná nikdy. Ale musím obdivovat už to odhodlání. To, že ses na začátku nezalekla vidiny naprosté zahlcenosti a nezvládání a opravdu se do toho pustila – řekla sis, že k výchově dětí, která naprosto nepochybně na full time job vydá, si přidáš ještě listování pravidly pravopisu, lámání si hlavy při vymýšlení příběhů nebo zdlouhavé pilování větiček o kdovíjakých udělátkách. Prostě respekt!
MHH: V tom, že jsem se na začátku nezalekla, jak říkáš, hraje velkou roli moje naivita. Ale i tak díky! Jak to máš s prací na volné noze ty? Máš nějaké rušiče? A pracuješ rád z kavárny?
JM: Rušičů je spousta, ale musím se pochválit, že se mi je většinou daří odhánět. Vím, že práce z kavárny je celkem in, ale já ji úplně nevyhledávám. Nejradši pracuju z domova, ale na druhou stranu jsem rád, že jako freelancer mám možnost pracovat takřka odkudkoliv. A vinou nejrůznějších okolností toho taky docela často využívám. Nedávno jsem pracoval z lavičky v obchodním centru, často něco píšu v autobuse a někdy je mým pracovištěm i ta kavárna. Je super, že i když musím nutně jet něco zařizovat, můžu si vzít práci s sebou. Osobně je pro mě ale nejlepší vlastní stabilní zázemí, kde mám všechno, co potřebuju.
MHH: Taky nepřestávám být vděčná za možnost vzít si práci kamkoliv s sebou. A za data a mobilní hotspot, samozřejmě. Mávám z lavičky od řeky!
Člověk se má pořád co učit
MHH: Snažíš se vedle samotné práce i sám vzdělávat nebo nějak rozvíjet? Chodíš třeba na kurzy nebo vzdělávací offline akce?
JM: Snažím se sledovat, jaké oborové akce probíhají v mém okolí, a aspoň občas na nějakou z nich zajít. Když jsem žil ještě v Praze, chodil jsem třeba na přednášky Kruhu přátel českého jazyka nebo Jazykovědného sdružení, to jsou spolky na FF UK. Občas taky zajdu na nějakou konferenci o marketingu nebo třeba na různé akce do knihoven. Děje se toho všude kolem dost, jen je třeba zvednout zadek a prostě někam vyrazit. Ale dost se toho dozvídám i z knížek a taky z online zdrojů. Hlavní je zkrátka nezakrnět a snažit se pořád někam posouvat.
Jeden online zdroj máš ostatně na svědomí i ty. Před časem jsi rozjela vlastní e-mailový kurz, během kterého si mají jeho účastníci vytvořit psací návyk. Kdybych se na něj chtěl přihlásit, co mám očekávat? A máš už nějaké ohlasy od absolventů kurzu (jestli si psací návyk vypěstovali a k jakým projektům ho využívají)?
MHH: Mám krásné ohlasy a jsem za to moc ráda! Můj nejoblíbenější je asi ten, že holčina, co se přihlásila spíš ze zvědavosti, dostala během kurzu nápad na knihu a začala ji psát…
Nechceš se mimochodem taky přidat? Další kolo startuje 13. října. Zase reklama na mě, nechceš si tady, prosím tě, taky něco zpromovat? Využij příležitosti, protože náš dvojrozhovor se chýlí ke konci…
JM: Neboj, já si zas něco zpropaguju v druhém pokračování našeho dvojrozhovoru, které snad za čas vyjde u tebe na blogu. Teď už vážně končíme, takže díky za rozhovor, měj se, a kdybys mi chtěla taky poděkovat za rozhovor, tak není zač!
Vždyť to znáte. Napíšete nějaký text, pak si ho po sobě dvacetkrát pečlivě přečtete, ale stejně je v jeho finální verzi chyba. Často za to může tzv. autorská slepota. Zákeřný jev, který se nevyhýbá ani těm nejlepším copywriterům, novinářům či spisovatelům. Pokud vás zajímá, jak téhle potvoře zatnout tipec, čtěte dál.
Autorská slepota je jako šátek přes oči, který nám znemožňuje vidět vlastní chyby.
Kde se autorská slepota bere
Při psaní k sobě skládáme písmena, která nám nabízí naše abeceda. Tady si vezmeme céčko, pověsíme nad něj háček, potom připojíme áčko a nakonec přidáme písmeno u. A máme slovo ČAU. Jenže (jak jistě uznáte) při tvorbě souvislejšího textu takhle neuvažujeme. Sledujeme totiž vyšší cíl – chceme vyjádřit nějakou myšlenku. Náš mozek se proto ze všeho nejvíc soustředí právě na ni, zatímco správnému skládání písmen v danou chvíli nepřikládá takový význam (provádí náročnější myšlenkovou operaci zvanou abstrakce). Není tak divu, že může snadno dojít k nějakému tomu překlepu, pravopisnému přešlapu či gramatické nepřesnosti.
To by ale stále nebylo to nejhorší. Autorovi, který umí
plavat ve vodách češtiny, by pak mělo stačit, že si svůj text zkontroluje a
případné chyby opraví. To ale právě není tak jednoduché. Své znalosti totiž
chudák autor není kolikrát s to uplatnit. Při sebepečlivější kontrole
totiž pořád používá tentýž mozek, který mu před chvílí pomohl daný text
stvořit. A tenhle mozek si moc dobře
pamatuje, jaké myšlenky měl text vyjadřovat a jaká měla být jeho jazyková
struktura. Čtení si tak co nejvíce usnadňuje – automaticky doplňuje
chybějící písmenka či slova, přehlíží překlepy a hrubky nahrazuje spisovnými
tvary.
Spíše než text, který vidí na papíře či monitoru, si tak zkrátka autor při kontrole znovu v duchu prochází myšlenky, které vymyslel. A tomu se právě říká autorská slepota. V textu, který jsme sami napsali, prostě mnohdy nevidíme chyby.
Jak objevit chyby, které na první pohled nevidíme
Na autorskou slepotu se můžeme pokusit vyzrát celou řadou
způsobů. Tady je několik z nich.
1. Dejte text někomu přečíst
Nejlepším řešením, jak se s autorskou slepotou vypořádat, je dát text přečíst profesionálnímu korektorovi. Nebo aspoň někomu, kdo dobře ovládá češtinu. Anebo kamarádovi, manželce či prarodičům. Prostě komukoliv.
Chcete ve svém textu najít chyby? Dejte ho přečíst někomu druhému. (ZDROJ: pixabay.com)
Pokud tuto možnost nemáte (a ve většině případů nejspíš ne),
zkuste některou z následujících možností.
2. Nechte to chvíli uležet
Jak už bylo řečeno, autorská slepota spočívá v tom, že si náš mozek při kontrole stále ještě pamatuje, jak měl text vypadat. Zkuste proto vsadit na svou nedokonalou paměť a vrátit se k přečtení textu až s odstupem několika dní (nebo alespoň hodin). Mozek za tu dobu leccos zapomene, takže se můžete na text podívat jako na dílo někoho jiného.
Tato metoda je poměrně spolehlivá, ale často na ni bohužel nezbývá čas.
Hezky uležet by mělo nejen maso na gril, ale i váš text. (ZDROJ: pixabay.com)
3. Používejte (s rozmyslem) kontrolu pravopisu
Funkce kontroly pravopisu, kterou nabízí většina textových
editorů, je sice vskutku nedokonalá, při autorské slepotě ale může pomoci.
Projeďte si očima řádek po řádku a zamyslete
se nad každým slůvkem, které vám program červeně podtrhnul. Mozek už dávno ví,
že bývají často podtržena i slova, na nichž není nic špatně, a tak může být
slepý i k červeným vlnovkám.
A ještě jeden tip: Pokud často používáte cizí slova, která vám textový editor opakovaně podtrhává, přidejte si je do slovníku. Jinak se vám totiž vždycky podtrhne jak chybný, tak správný tvar daného výrazu. Já jsem takhle např. opakoval překlep ve slově smartphone – v rychlosti jsem často z nějakého důvodu napsal smartophone. Ale protože se mi v počítači běžně podtrhávala i správná varianta smartphone, nevěnoval jsem pravopisné kontrole pozornost. Po přidání tohoto slova do slovníku však bylo po problému.
Pokud kontrola pravopisu nezná slovo, které často používáte, můžete jej přidat do slovníku. (Textový editor Word 2016)
4. Podívejte se na text v jiné formě
Vliv autorské slepoty můžete snížit i převedením textu do jiné formy. Zkuste si ho zkrátka přečíst v jiné podobě, než je ta, v níž vznikal. Nečtěte jej tedy v textovém editoru, ale vytiskněte si ho. Nebo změňte barvu, typ a velikost písma. Anebo přepněte program do režimu čtení. Vašemu mozku bude text o něco méně povědomý, takže jej bude vnímat trochu jinak.
Zkuste si svůj text vytisknout. Třeba v jeho papírové verzi lépe odhalíte nějakou chybu. (ZDROJ: pixabay.com)
5. Čtěte veeeeelmi pomalu
Když vám na správnosti textu opravdu záleží, můžete zkusit přepnout mozek do režimu elementárního skládání písmen (které, jak jsme si řekli, při psaní upozaďujeme). Daný text si zkrátka přečtěte hezky písmenko po písmenku, přičemž přemýšlejte nad každým z nich. Je to zdlouhavé, mentálně náročné a možná se vám z toho rozskočí hlava. Ale když si dáte tu práci, můžete ve svém textu vychytat spoustu much. Zejména u kratších textů se to vyplatí.
Rozložte svůj text na písmenka a čtěte hezky jedno po druhém. (ZDROJ: pixabay.com)
6. Přečtěte si text nahlas
Pokud vám to okolnosti umožňují, zkuste si svůj text přečíst nahlas. Oproti čtení v duchu ho budete vnímat zase o něco jinak.
Megafon si na čtení zrovna brát nemusíte. Ale prostě to zkuste jinak než jen v duchu. (ZDROJ: pixabay.com)
7. Vžijte se do role jiného čtenáře
Tato metoda bude znít trošku šíleně, ale v dobách chrlení velkého množství textů se mi opravdu osvědčila. Spočívá v tom, že si v duchu představujete, že váš text čte někdo jiný. Ideálně nějaká známá osobnost s výrazným hlasovým projevem. Zkrátka do své hlavy pozvete třeba Homera Simpsona a představujte si, že váš text čte právě on. Se svou typickou intonací, frázováním i tempem řeči. Na vlastní text pak překvapivě pohlížíte úplně jinýma očima.
Je to k nevíře, ale i kreslená postavička vám může pomoci s autorskou slepotou. (ZDROJ: pixabay.com)
8. Využijte funkci NAJÍT
Víte-li o sobě, že často děláte chyby v nějakém konkrétním jazykovém jevu, zkuste si v textu vyhledat veškerá místa, která by tím mohla být zasažena. Když třeba tápete v psaní mně/mě, najděte všechny výskyty obou variant a nade všemi se ještě jednou zamyslete (nebo je konzultujte s Internetovou jazykovou příručkou).
Pomocí funkce NAJÍT můžete ve svém textu zkontrolovat všechny výskyty jazykového jevu, který vám činí potíže. (Textový editor Word 2016)
Mimochodem: nikdy také není od věci, když si takhle zkusíte vyhledat dvě mezery za sebou. Těch se totiž může do vašeho textu dostat vlivem postupných úprav překvapivě mnoho.
A co vy? Máte nějakou osvědčenou metodu, jak se vyrovnat s autorskou slepotou? Pokud ano, budu rád, když se s ní pochlubíte v komentářích pod článkem či na FB.
