Následující řádky vypráví o tom, kterak na jednom poli za Prahou vyrostlo a dozrálo obilí, zatímco ve mně souběžně uzrálo odhodlání postavit se na volnou nohu.
O pár let dříve…
Potom, co jsem vystudoval češtinu a měl za sebou řadu nahodilých i dlouhodobějších zkušeností s psaním, korekturami a jazykovědou, jsem se na plný úvazek upsal jednomu e-shopu. V něm jsem pracoval jako copywriter, poznal spoustu skvělých lidí a taky získal řadu poznatků a zkušeností s marketingem a online psaním. Za to jsem nesmírně rád a děkuju těm, kteří mi to umožnili.
Mých 10 prstů tady ťukalo do klávesnice 8 hodin denně, 5 dní v týdnu, 52 týdnů v roce. Vyzkoušel jsem si psaní na mnoho způsobů – měl jsem možnost střídat copywriterské žánry, psát o stovkách témat a nakouknout i do dalších oblastí online marketingu.
A copywriting mě brzy chytil a nehodlal pustit. Začal jsem se mu proto věnovat i ve svém volném čase. Četl jsem o něm knížky, hltal přednášky a dával si s ním do souvislostí lingvistické, psychologické i další (třeba zdánlivě nesouvisející) poznatky, které jsem měl ze školy, praxe i života.
Vy si ale možná říkáte, že to je všechno pěkné, ale že by vás spíš zajímalo, jak to souvisí s tím avizovaným polem s obilím. Pojďme se tedy v příběhu posunout dál.
Boj s rutinou
Navzdory střídání témat a žánrů jsem po určité době copywriterské práce na plný úvazek začal cítit na jazyku jistou pachuť rutiny. „Můj“ e-shop měl sídlo kousek za Prahou (zatímco já v Praze), a tak mě ráno co ráno čekal tentýž vleklý scénář cesty z města.
Řidiče příměstského autobusu č. 373 jsem viděl častěji než většinu svých nejlepších kamarádů, ve voze jsem měl své místo, na které mi už dávno nikdo nesedal, a den co den jsem v 8:08 procházel kolem jednoho a téhož pole.
A tak jsem si takhle jednou řekl, že tu rutinu zkusím aspoň k něčemu využít. Jednou v pondělí jsem si ono pole v oněch 8:08 vyfotil. A v úterý v 8:08 taky. A ve středu a ve čtvrtek taky a v pátek zrovna tak. Tahle podivínská zábava mi vydržela od února až do srpna.
(Pokud vás můj příběh nezajímá, ale každodenní focení jednoho místa ano, sjeďte rovnou dolů na konec článku – tam najdete video se všemi snímky, hezky seřazenými za sebou.)
Cesta na volnou nohu
Ač jsem velmi podprůměrným fotografem, dennodenním focením se mi podařilo zaznamenat, jak se ospalé pole (zpočátku dlící pod sněhovou dekou) postupně proměnilo v bohatý zdroj suroviny na výrobu chleba našeho vezdejšího. A já si za tu dobu uvědomil, že je na čase posunout se dál. Že bych se mohl stejně jako to pole probudit z ospalé letargie a taky začít (byť pomalinku) tvořit něco nového a dobrého.
Takhle nějak ve mně zkrátka uzrálo rozhodnutí, že to zkusím. Sklidím zkušenosti, které se mi podařilo jako copywriterovi na plný úvazek vypěstovat, a vydám se na volnou nohu. S vlastním webem, blogem a nadšením i obavou z neznáma.
Věřím, že vy, kteří jste semínko psavce freelancera zaseli už dřív, mě přijmete mezi sebe. A vy, kteří třeba zrovna hledáte copywritera či korektora pro svůj projekt, že mi dáte šanci. Budu se snažit vás nezklamat.