Následující řádky vypráví o tom, kterak na jednom poli za Prahou vyrostlo a dozrálo obilí, zatímco ve mně souběžně uzrálo odhodlání postavit se na volnou nohu.
O pár let dříve…
Potom, co jsem vystudoval češtinu a měl za sebou řadu nahodilých i dlouhodobějších zkušeností s psaním, korekturami a jazykovědou, jsem se na plný úvazek upsal jednomu e-shopu. V něm jsem pracoval jako copywriter, poznal spoustu skvělých lidí a taky získal řadu poznatků a zkušeností s marketingem a online psaním. Za to jsem nesmírně rád a děkuju těm, kteří mi to umožnili.
Mých 10 prstů tady ťukalo do klávesnice 8 hodin denně, 5 dní v týdnu, 52 týdnů v roce. Vyzkoušel jsem si psaní na mnoho způsobů – měl jsem možnost střídat copywriterské žánry, psát o stovkách témat a nakouknout i do dalších oblastí online marketingu.
A copywriting mě brzy chytil a nehodlal pustit. Začal jsem se mu proto věnovat i ve svém volném čase. Četl jsem o něm knížky, hltal přednášky a dával si s ním do souvislostí lingvistické, psychologické i další (třeba zdánlivě nesouvisející) poznatky, které jsem měl ze školy, praxe i života.
Vy si ale možná říkáte, že to je všechno pěkné, ale že by vás spíš zajímalo, jak to souvisí s tím avizovaným polem s obilím. Pojďme se tedy v příběhu posunout dál.
Boj s rutinou
Navzdory střídání témat a žánrů jsem po určité době copywriterské práce na plný úvazek začal cítit na jazyku jistou pachuť rutiny. „Můj“ e-shop měl sídlo kousek za Prahou (zatímco já v Praze), a tak mě ráno co ráno čekal tentýž vleklý scénář cesty z města.
Řidiče příměstského autobusu č. 373 jsem viděl častěji než většinu svých nejlepších kamarádů, ve voze jsem měl své místo, na které mi už dávno nikdo nesedal, a den co den jsem v 8:08 procházel kolem jednoho a téhož pole.
![Kolem tohohle pole jsem chodil den co den ve stejný čas do práce. Pole na začátku zimy](https://sp-ao.shortpixel.ai/client/to_webp,q_glossy,ret_img,w_800,h_452/https://jakubmarek.com/wp-content/uploads/2018/08/pole-na-zacatku-zimy.jpg)
A tak jsem si takhle jednou řekl, že tu rutinu zkusím aspoň k něčemu využít. Jednou v pondělí jsem si ono pole v oněch 8:08 vyfotil. A v úterý v 8:08 taky. A ve středu a ve čtvrtek taky a v pátek zrovna tak. Tahle podivínská zábava mi vydržela od února až do srpna.
(Pokud vás můj příběh nezajímá, ale každodenní focení jednoho místa ano, sjeďte rovnou dolů na konec článku – tam najdete video se všemi snímky, hezky seřazenými za sebou.)
![Pole v zimě](https://sp-ao.shortpixel.ai/client/to_webp,q_glossy,ret_img,w_800,h_150/https://jakubmarek.com/wp-content/uploads/2018/08/pole-v-zime.jpg)
Cesta na volnou nohu
Ač jsem velmi podprůměrným fotografem, dennodenním focením se mi podařilo zaznamenat, jak se ospalé pole (zpočátku dlící pod sněhovou dekou) postupně proměnilo v bohatý zdroj suroviny na výrobu chleba našeho vezdejšího. A já si za tu dobu uvědomil, že je na čase posunout se dál. Že bych se mohl stejně jako to pole probudit z ospalé letargie a taky začít (byť pomalinku) tvořit něco nového a dobrého.
![Obilí se zelená a zlátne](https://sp-ao.shortpixel.ai/client/to_webp,q_glossy,ret_img,w_800,h_150/https://jakubmarek.com/wp-content/uploads/2018/08/pole_obili-se-zelena-a-zlatne.jpg)
Takhle nějak ve mně zkrátka uzrálo rozhodnutí, že to zkusím. Sklidím zkušenosti, které se mi podařilo jako copywriterovi na plný úvazek vypěstovat, a vydám se na volnou nohu. S vlastním webem, blogem a nadšením i obavou z neznáma.
![Sklizeň obilí](https://sp-ao.shortpixel.ai/client/to_webp,q_glossy,ret_img,w_800,h_150/https://jakubmarek.com/wp-content/uploads/2018/08/sklizene-obili.jpg)
Věřím, že vy, kteří jste semínko psavce freelancera zaseli už dřív, mě přijmete mezi sebe. A vy, kteří třeba zrovna hledáte copywritera či korektora pro svůj projekt, že mi dáte šanci. Budu se snažit vás nezklamat.