Už rok jsem na volné noze. V tomto článku tak budu rokovat o tom, jaký ten první rok byl. Budete-li číst dál, dozvíte se, proč jsem zatím coby freelancer neshnil, co jsem po celý rok fotil a kam se stěhuju. Jde se bilancovat!
Pamatujete si na první článek mého blogu? Jeho součástí byly i obrázky pole, které jsem si před odchodem na volnou nohu denně cestou do práce fotil. Zpestřoval jsem si tak rutinu, kterou na mě klasický pracovní poměr navalil – každý den tatáž cesta, tentýž přechod pro chodce, totéž pole s obilím.
Když jsem se stal freelancerem, tohle všechno zmizelo. Začal jsem pracovat z domova, takže cesta do práce se najednou rovnala cestě z postele ke stolu (a ďábelský hlásek rozvolněné sebekázně mi mnohdy našeptával, že pracovat by se přece dalo i z vyhřátého lože).
Jak při práci z domova neshnít
Jenže s nenáviděnou povinností dopravit se každé ráno do práce (v mém případě dost vzdálené) zákonitě odpadl i pravidelný pohyb. Jeden z mála zdrojů fyzické aktivity, jimiž nesportovní člověk kancelářského typu oplývá, byl rázem ten tam. Brzy mi proto bylo jasné, že takhle by to prostě nešlo. Nenahradím-li aspoň to minimum pohybu, které jsem měl, něčím jiným, nade vši pochybnost zanedlouho shniju.
A tak jsem si brzy po zahájení svého volnonožství vypěstoval návyk každodenních procházek. Ty měly oproti dennodenním cestám do práce řadu výhod (vedle již zmiňované výhody eliminace uhnití – ano, tohle slovo vážně existuje). Například:
- Mohly se konat v kteroukoliv denní dobu.
(Když jsem se ráno nemohl probrat, brzká procházka mi pomohla rozlepit oční víčka. Když mi to před polednem přestalo myslet, zkusil jsem si procházkou okysličit mozek. A když bylo celý den vedro a venku se dalo dýchat až kvečeru, šel jsem se projít až se západem slunce.) - Mohl jsem je spojit s dalšími činnostmi.
(Třeba s návštěvou pošty, vyřizováním telefonátů nebo nákupem.) - Jejich trasa nemusela být pokaždé stejná.
Navzdory třetímu bodu jsem se ale při svých procházkách k jedné z tras znovu a znovu vracel. Postupem času mi totiž začalo chybět ono pravidelné focení jednoho místa. Vybral jsem si tedy nové a na něm se pokusil zmapovat svůj první rok (od léta do léta) na volné noze. Jaký tedy tenhle rok byl?
Zpočátku jsem měl o podnikání a životě na volné noze jen mlhavé představy.
Když mi začalo docházet, co všechno teď musím řešit sám (místo aby to za mě řešil můj zaměstnavatel), pociťoval jsem nepříjemné mrazení.
Ve slabších chvilkách (třeba při úvahách, jestli o mé copywriterské služby bude mít zájem dostatek klientů) se mi zdálo, že se nade mnou stahují černá mračna.
Chtělo to ale jen trochu trpělivosti, píle a odhodlání a rázem to vypadalo, že je vše zalito sluncem…
… A že podnikání konečně vzkvétá.
Občas se sice něco pokazilo, ale vždycky se mi to nakonec podařilo nějak vyřešit (a hlavně jsem se naučil počítat s tím, že už za mě pracovní problémy nevyřeší žádný kolega, šéf ani IT oddělení).
Ačkoliv je zkrátka to žití na volné noze občas pošmourné a zamračené, umí být i příjemně hřejivé a hlavně vám dokáže zprostředkovat neodolatelné výhledy. A nejkrásnější na tom je, že podoba oněch výhledů závisí jen a jen na vás.
Po 10 letech se loučím s Prahou
Vždycky když jsem z té letenské vyhlídky pozoroval Prahu, měl jsem na paměti, že stojím na prahu změny. Po deseti letech života v hlavním městě (a po roce pražského volnonožství) se totiž vracím zpět ke kořenům – stěhuju se do svého rodného Pelhřimova. I to totiž život na volné noze umožňuje. Copywritingu, korekturám i dalším svým činnostem se můžu naplno věnovat kdekoliv na světě. No nestojí to za to?
O svých nových vyhlídkách vám třeba něco povím zase za rok.
Držím palce…
Děkuji. :-)
To zní jako zajímavý přechod. Budu držet palce a dál sledovat ☺️ Já to měl trochu obráceně v tom, že jsem si hrozně začal vážit věcí od zaměstnavatele, které jsem předtím na volné noze neměl.
Patriku, díky! Obě možnosti mají každopádně svoje pro i proti (a vidět pozitiva v tom svém, to je určitě správný přístup). :-)