Už rok jsem na volné noze. V tomto článku tak budu rokovat o tom, jaký ten první rok byl. Budete-li číst dál, dozvíte se, proč jsem zatím coby freelancer neshnil, co jsem po celý rok fotil a kam se stěhuju. Jde se bilancovat!

1. rok svého volnonožství jsem strávil v Praze
První rok svého volnonožství jsem strávil v Praze.

Pamatujete si na první článek mého blogu? Jeho součástí byly i obrázky pole, které jsem si před odchodem na volnou nohu denně cestou do práce fotil. Zpestřoval jsem si tak rutinu, kterou na mě klasický pracovní poměr navalil – každý den tatáž cesta, tentýž přechod pro chodce, totéž pole s obilím.

Když jsem se stal freelancerem, tohle všechno zmizelo. Začal jsem pracovat z domova, takže cesta do práce se najednou rovnala cestě z postele ke stolu (a ďábelský hlásek rozvolněné sebekázně mi mnohdy našeptával, že pracovat by se přece dalo i z vyhřátého lože).

Jak při práci z domova neshnít

Jenže s nenáviděnou povinností dopravit se každé ráno do práce (v mém případě dost vzdálené) zákonitě odpadl i pravidelný pohyb. Jeden z mála zdrojů fyzické aktivity, jimiž nesportovní člověk kancelářského typu oplývá, byl rázem ten tam. Brzy mi proto bylo jasné, že takhle by to prostě nešlo. Nenahradím-li aspoň to minimum pohybu, které jsem měl, něčím jiným, nade vši pochybnost zanedlouho shniju.

A tak jsem si brzy po zahájení svého volnonožství vypěstoval návyk každodenních procházek. Ty měly oproti dennodenním cestám do práce řadu výhod (vedle již zmiňované výhody eliminace uhnití – ano, tohle slovo vážně existuje). Například:

  1. Mohly se konat v kteroukoliv denní dobu.
    (Když jsem se ráno nemohl probrat, brzká procházka mi pomohla rozlepit oční víčka. Když mi to před polednem přestalo myslet, zkusil jsem si procházkou okysličit mozek. A když bylo celý den vedro a venku se dalo dýchat až kvečeru, šel jsem se projít až se západem slunce.)
  2. Mohl jsem je spojit s dalšími činnostmi.
    (Třeba s návštěvou pošty, vyřizováním telefonátů nebo nákupem.)
  3. Jejich trasa nemusela být pokaždé stejná.

Navzdory třetímu bodu jsem se ale při svých procházkách k jedné z tras znovu a znovu vracel. Postupem času mi totiž začalo chybět ono pravidelné focení jednoho místa. Vybral jsem si tedy nové a na něm se pokusil zmapovat svůj první rok (od léta do léta) na volné noze. Jaký tedy tenhle rok byl?


Zpočátku jsem měl o podnikání a životě na volné noze jen mlhavé představy.

Praha v mlze

Když mi začalo docházet, co všechno teď musím řešit sám (místo aby to za mě řešil můj zaměstnavatel), pociťoval jsem nepříjemné mrazení.

Praha pod sněhem a ledem

Ve slabších chvilkách (třeba při úvahách, jestli o mé copywriterské služby bude mít zájem dostatek klientů) se mi zdálo, že se nade mnou stahují černá mračna.

Mračna nad Prahou

Chtělo to ale jen trochu trpělivosti, píle a odhodlání a rázem to vypadalo, že je vše zalito sluncem…

Praha zalitá sluncem

… A že podnikání konečně vzkvétá.

Rozkvetlá Praha

Občas se sice něco pokazilo, ale vždycky se mi to nakonec podařilo nějak vyřešit (a hlavně jsem se naučil počítat s tím, že už za mě pracovní problémy nevyřeší žádný kolega, šéf ani IT oddělení).

praha_opravy

Ačkoliv je zkrátka to žití na volné noze občas pošmourné a zamračené, umí být i příjemně hřejivé a hlavně vám dokáže zprostředkovat neodolatelné výhledy. A nejkrásnější na tom je, že podoba oněch výhledů závisí jen a jen na vás.

Výhled na Prahu

Po 10 letech se loučím s Prahou

Vždycky když jsem z té letenské vyhlídky pozoroval Prahu, měl jsem na paměti, že stojím na prahu změny. Po deseti letech života v hlavním městě (a po roce pražského volnonožství) se totiž vracím zpět ke kořenům – stěhuju se do svého rodného Pelhřimova. I to totiž život na volné noze umožňuje. Copywritingu, korekturám i dalším svým činnostem se můžu naplno věnovat kdekoliv na světě. No nestojí to za to?

O svých nových vyhlídkách vám třeba něco povím zase za rok.

Zaujal vás můj článek? Obohaťte jím svoje internety!

4 komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *