V pozici korektora je mým úkolem opravit v cizích textech chyby. Řídím se přitom pravidly pravopisu a zavedenými gramatickými, stylistickými či typografickými normami. Jenže občas mi do toho všeho hodí vidle něčí ego, pocit či marketing.
Ve své korektorské praxi se zkrátka tu a tam setkávám s tím, že autor původního textu smete navrženou jazykovou opravu ze stolu z poněkud bizarního důvodu. Vezme sice na vědomí pravopisné pravidlo, etymologii daného slova či jiný můj argument, ale v konečném rozhodování u něj převáží něco jiného.
Něco jako:
Aha, on se tam píše ypsilon. Ale to měkké je tam hezčí, tak ho tam necháme, ju?
To jsem si trošku zapřeháněl, ale…
Na následujících řádcích si můžete přečíst pár podobných příkladů, s nimiž jsem se osobně setkal. Na své zákazníky si tím nestěžuju. Ti mají samozřejmě poslední slovo – když se jim některá má oprava nelíbí, samozřejmě ji mohou ignorovat. Korektury vždycky odevzdávám s tím, že jde jen o návrhy změn, jejichž přijetí/odmítnutí záleží na klientovi.
Některé argumenty jsou ale zábavné a bizarní, a tak by byla škoda se o ně s vámi nepodělit. A kromě toho jde o zajímavé a možná trochu podceňované směry, jimiž se ubírá vývoj češtiny. Kdo ví – možná se nějaký takový bizarní argument časem prosadí a stane se hybatelem našich jazykových pravidel.
Hrad jako značka
Při opravování chyb v textu, který měl přimět turisty, aby navštívili jeden český kraj, jsem narazil na následující větu: Zavítejte na Hrad Jakubštejn. (Jméno hradu jsem tady pro jistotu pozměnil.)
Mé korektorské oko okamžitě zpozornělo a doporučilo mi změnit písmenko H ve slově hrad z velkého na malé. Pravidla pravopisu totiž říkají, že „v názvech tvořených spojením podstatného jména hrad/zámek/rozhledna a vlastního jména se výrazy hrad, zámek a rozhledna píšou s malým písmenem“. Správně by se tedy mělo psát hrad Jakubštejn, stejně jako třeba zámek Hluboká či hrad Karlštejn.
Jenže můj návrh opravy překvapivě nebyl vyslyšen. Zákazník (vedení daného kraje) sice uznal, že z hlediska češtiny by mělo být ve slově hrad malé počáteční písmeno, ale převážil u něj jiný argument: „Slovní spojení ‚Hrad Jakubštejn‘ hodláme do budoucna pojímat jako značku, takže tam budeme psát velké H.“
Jako fakt? Ok.
Název budovy už je na letáčcích
Podobně tomu bylo i v případě jedné kulturní instituce, která má hezky pojmenované své sídlo. Skutečný název není podstatný, a tak řekněme, že svou budovu tahle společnost označuje třeba jako dům U Jakuba.
Podle pravidel by se mělo slovo dům psát opět s malým počátečním písmenem. Jenže v jednom propagačním materiálu, který jsem opravoval, jsem narazil na velké D. Je sice pravda, že by v tomto slově mohlo být i velké počáteční písmeno, ale pouze tehdy, byla-li by daná stavba zároveň vlastním jménem té kulturní instituce. To však v tomto případě neplatilo.
A tak jsem zase navrhl opravu. A zase jsem nebyl vyslyšen.
Důvod byl tentokrát prostý: „Už to máme blbě na tolika letáčcích, že to nebudeme měnit.“
No… Tak… Fajn.
Účetní to chce takhle
Velká písmena do třetice. Tentokrát bylo v hlavní roli jedno město – pro zachování anonymity mu zase říkejme třeba Jakubov. I v případě měst platí, že když před jejich název umístíme slovo město, napíšeme u něj první písmeno malé. Viz Internetová jazyková příručka:
„Pokud se před zeměpisné názvy umísťují výrazy obec, městys, město, statutární/hlavní město, píšou se s malým písmenem, a to bez ohledu na to, zda označují velikost správní jednotky, nebo druh právnické osoby: obec Prosečnice (požár v obci Prosečnice, starosta obce Prosečnice), městys Budišov, město Tábor, statutární město Plzeň, hlavní město Praha. Jak vyplývá z konzultací s právníky a ze zákona č. 128/2000 Sb., je název právnické osoby totožný s názvem zeměpisným. Jen ve třech případech je výraz město součástí zeměpisného názvu a pak se píše s velkým písmenem: Město Albrechtice, Město Touškov, Město Libavá.“
Jenže představitelé Jakubova měli ve svém propagačním letáčku napsáno: Vítá vás Město Jakubov. A nenechali si to vymluvit. Důvod? Jejich účetní prý striktně trvá na velkém M, a to nejen na smlouvách či úředních formulářích, ale pro jistotu všude.
Co zmůže nuzný korektor a koho zajímá názor nějakého Ústavu pro jazyk český? Pravidlo číslo jedna v Jakubově zní, že paní účetní má vždycky pravdu. A když ne, platí pravidlo číslo jedna.
Dobrá, dobrá.
Dali jsme to blbě do obchodního rejstříku
Jako korektor se také velmi často potýkám se zkratkami označujícími typy právnických osob (s. r. o., a. s. apod.). U nich je to s pravidly zdánlivě snadné – od názvu společnosti se oddělují čárkou a po každé tečce u nich následuje mezera. Jenže nezřídka jsou názvy společností chybně zapsané už v obchodním rejstříku.
A co je psáno v obchodním rejstříku, to je dáno. Pravopis nepravopis. Pokud se tak společnost oficiálně pojmenovala (zápisem do obchodního rejstříku) v rozporu s jazykovými pravidly, nedá se nic dělat – v dokumentech, které jsou nějak administrativně či právně závazné, je prostě potřeba uvádět název z obchodního rejstříku, byť není jazykově košer.
Čas od času se ale setkávám s tím, že firma neústupně vyžaduje používání svého oficiálního (jazykově defektního) názvu i v neoficiálních textech. Jasně, ve smlouvě je potřeba uvést nepovedeně zapsaný název Jakub Group sro (bez čárky, teček i mezer). Ale v letáčku lákajícím návštěvníky na den otevřených dveří by to dle mého mohlo být správně. Nebo ideálně úplně bez toho s. r. o. Ale prý ne a ne a ne.
Co se dá dělat.
Tohle nikdo nepoužívá × tohle není slušné
Na závěr ještě jeden absurdní příklad, který se týká slovní zásoby. Zaznamenal jsem ho nikoliv při korekturách, ale ve své copywriterské praxi.
Jedna firma si mě najala, abych psal články na její blog. Téma mě bavilo, a tak jsem nadšeně odevzdal návrh prvního textu. Můj klient jej přijal také s nadšením, ale jednu připomínku měl. Šéfovi, který mé články schvaloval, se nelíbil spojovací výraz a tak, protože „tohle nikdo nepoužívá, je to jen taková uměle vytvořená spojka“.
Aha.
Nijak jsem na svém a tak nelpěl, a tak jsem tento spojovací výraz po konzultaci se zmíněným šéfem bez jakýchkoliv emocí nahradil spojkou takže.
Spolupráce pak probíhala k oboustranné spokojenosti několik dlouhých let. Já jsem se jako čert kříži vyhýbal spojovacímu výrazu a tak a klientovi se moje články moc líbily.
Po pár letech však dal šéf alergický na a tak výpověď a moje články začal schvalovat jeho nástupce. A ten s a tak neměl problém, ale naopak mu vadilo takže: „To se do slušného textu nehodí, zní to strašně vulgárně!“
Jo?
A tak jsem se začal jako čert kříži vyhýbat spojce takže a přešel jsem zase na ještě nedávno tabuizovaný spojovací výraz a tak.
A tak to někdy chodí. Takže až budete číst nějaký text a něco se vám v něm nebude zdát, vzpomeňte si, co všechno mohlo ovlivnit jeho vznik. Bůh ví, kdo nebo co za těmi slovy, která se vám nezdají, stojí.
