K výhodám práce na volné noze patří i to, že můžete podnikání rozšiřovat o další a další činnosti, které vás baví. Já jsem si tak ke copywritingu a korekturám před nedávnem přidal ještě redakci knih. Následující tři tituly, které jsem dostal za úkol redigovat, si podle mě zaslouží i vaši pozornost.
Pokud rádi čtete a zrovna hledáte další příběhy, do nichž byste se mohli ponořit, doporučuju vám 3 následující knížky, jejichž autoři mi je coby redaktorovi svěřili do péče. Každá je jiná, ale každá si určitě najde nadšené čtenáře.
Barvobraní: sbírka barevných povídek (Šárka Adamcová, Jarmila Biskupová, Klára Czastková, Marie Čtyroká, Jana Gabrielová, Petra Kolářová, Helena Kubíčková, Michaela Mikulová, René Nekuda, Zorka Švarcová)
Tuhle nevšední povídkovou knížku má na svědomí kolektiv autorek, které se daly dohromady na kurzu skvělého lektora tvůrčího psaní Reného Nekudy (jeho kurzy mimochodem ze srdce doporučuju – sám jsem jeden absolvoval a rozhodně stál za to!).
Základním tématem každé povídky je nějaká barva, ovšem autorky při psaní neměly hranic. Ve výsledku tak jde o sbírku příběhů, které jsou veselé, smutné i dojemné, ale v každém případě originální.
Kniha je navíc součástí Projektu Hakuna Matata, z. s., a výtěžek z jejího prodeje putuje k rodinám žijícím v azylových domech. Dětem ze znevýhodněných rodin tak symbolicky přináší možnost objevovat barevný svět.
Oficiální anotace:
Napadlo by vás spojení červené barvy s lyžováním ve Špindlerově Mlýně? Co říkáte na niterné tango v oparu modrého dýmu, dovolenou na pláži s růžovým pískem nebo na příběh o geniální malířce nadané černou magií? A věděli jste, že duše může být žlutá a posedlost zelenou stravou dokáže zhatit svatební plány? Že malou holku zachrání před hádkami rodičů oranžový tygr a když čáp ztratí čepičku, má barvičku bílou? A už jste někdy slyšeli, že křížová cesta k sebepoznání je zabarvená do fialova a šlápnutí do hnědého psího exkrementu může znamenat šťastný den?
Po hlavě do podivna (Martina Heš)
Autorka novely Po hlavě do podivnabyla jazykovou korektorkou mojí knížky Podzemí slov. Když mě tak oslovila, jestli bych se ujal redakčních úprav její druhotiny, neváhal jsem. A i když jsou cílovou skupinou knihy zejména ženy, práce na ní mě moc bavila.
Knížka je čtivá, zábavná i dojemná a hlavně má nečekané rozuzlení, které si můžete vyložit mnoha způsoby. Víc ale nebudu prozrazovat, protože nad vlastní čtenářský zážitek není.
Oficiální anotace:
Leila a Viky jsou spřízněné duše. Jedna má dvě děti a druhá žije single. Je jim třicet tři a osamělé večery společně zapíjejí kolagenovým drinkem. Pak Leila skočí po hlavě do podivna. Odletí do země saun a překapávané kávy, její svět se rozpadne a znovu poskládá.
Příběh o hlubokém přátelství a stýskání po něčem, co zmizelo tak náhle, že už ani nevíš, jestlis to vůbec měla. O vnitřní odvaze, kterou Finové označují slovem sisu. O hledání sama sebe, po mateřské i bez ní, v Helsinkách i v Praze. O tom, že změnit se může všechno, ale to důležité zůstane s námi.
Moudra pejska Flíčka, než se zavřou víčka (Dominika Hořejší)
Coby redaktor bych měl pracovat i na pohádkové knížce Moudra pejska Flíčka, než se zavřou víčka. V tomto případě ale ještě není nic jistého. Právě totiž probíhá crowdfundingová kampaň, která rozhodne o tom, jestli kniha opravdu vyjde. Podpořit ji můžete na webu nakladatelství Pointa – v rámci předprodeje si ji tam můžete s předstihem pořídit a posunout ji tak k vydání (pokud se nevybere dostatek financí, peníze se vám vrátí).
V knížce se děti i jejich rodiče vydají na farmu za pejskem Flíčkem, který díky ostatním zvířátkům a laskavému průvodci Lukášovi postupně získává klíč k životu v lásce, přátelství a sebehodnotě. Pohádkové příběhy Dominiky Hořejší jsou veršované, zábavné i poučné – malí čtenáři v nich mají možnost poznat význam hodnot, jako je kamarádství, respekt k odlišnostem, sebeláska či svoboda.
Oficiální anotace:
Jak už název napovídá, kniha několik pohádek v sobě skrývá. Jsi-li dítě nebo zvídavý dospělý, kniha ti moudra do života napoví. Abys na své cestě neměl pocit, že jdeš sám, otevři pár stránek a já ti veršované pohlazení o pejskovi Flíčkovi a jeho životě na farmě dám. Pokud máš tedy dost odvahy zjistit něco nového o sobě, je tahle kniha přímo pro tebe. Teď už stačí jenom číst, nechat naplno běžet svou fantazii a točit list.
V pozici korektora je mým úkolem opravit v cizích textech chyby. Řídím se přitom pravidly pravopisu a zavedenými gramatickými, stylistickými či typografickými normami. Jenže občas mi do toho všeho hodí vidle něčí ego, pocit či marketing.
Ve své korektorské praxi se zkrátka tu a tam setkávám s tím, že autor původního textu smete navrženou jazykovou opravu ze stolu z poněkud bizarního důvodu. Vezme sice na vědomí pravopisné pravidlo, etymologii daného slova či jiný můj argument, ale v konečném rozhodování u něj převáží něco jiného.
Něco jako:
Aha, on se tam píše ypsilon. Ale to měkké je tam hezčí, tak ho tam necháme, ju?
To jsem si trošku zapřeháněl, ale…
Na následujících řádcích si můžete přečíst pár podobných příkladů, s nimiž jsem se osobně setkal. Na své zákazníky si tím nestěžuju. Ti mají samozřejmě poslední slovo – když se jim některá má oprava nelíbí, samozřejmě ji mohou ignorovat. Korektury vždycky odevzdávám s tím, že jde jen o návrhy změn, jejichž přijetí/odmítnutí záleží na klientovi.
Některé argumenty jsou ale zábavné a bizarní, a tak by byla škoda se o ně s vámi nepodělit. A kromě toho jde o zajímavé a možná trochu podceňované směry, jimiž se ubírá vývoj češtiny. Kdo ví – možná se nějaký takový bizarní argument časem prosadí a stane se hybatelem našich jazykových pravidel.
Hrad jako značka
Při opravování chyb v textu, který měl přimět turisty, aby navštívili jeden český kraj, jsem narazil na následující větu: Zavítejte na Hrad Jakubštejn. (Jméno hradu jsem tady pro jistotu pozměnil.)
Mé korektorské oko okamžitě zpozornělo a doporučilo mi změnit písmenko H ve slově hrad z velkého na malé. Pravidla pravopisu totiž říkají, že „v názvech tvořených spojením podstatného jména hrad/zámek/rozhledna a vlastního jména se výrazy hrad, zámek a rozhledna píšou s malým písmenem“. Správně by se tedy mělo psát hrad Jakubštejn, stejně jako třeba zámek Hluboká či hrad Karlštejn.
V názvech tvořených spojením podstatného jména hrad s vlastním jménem se výraz hrad píše s malým h.
Jenže můj návrh opravy překvapivě nebyl vyslyšen. Zákazník (vedení daného kraje) sice uznal, že z hlediska češtiny by mělo být ve slově hrad malé počáteční písmeno, ale převážil u něj jiný argument: „Slovní spojení ‚Hrad Jakubštejn‘ hodláme do budoucna pojímat jako značku, takže tam budeme psát velké H.“
Jako fakt? Ok.
Název budovy už je na letáčcích
Podobně tomu bylo i v případě jedné kulturní instituce, která má hezky pojmenované své sídlo. Skutečný název není podstatný, a tak řekněme, že svou budovu tahle společnost označuje třeba jako dům U Jakuba.
Podle pravidel by se mělo slovo dům psát opět s malým počátečním písmenem. Jenže v jednom propagačním materiálu, který jsem opravoval, jsem narazil na velké D. Je sice pravda, že by v tomto slově mohlo být i velké počáteční písmeno, ale pouze tehdy, byla-li by daná stavba zároveň vlastním jménem té kulturní instituce. To však v tomto případě neplatilo.
I budovy mohou mít jména. Pozor ale na pravopis.
A tak jsem zase navrhl opravu. A zase jsem nebyl vyslyšen.
Důvod byl tentokrát prostý: „Už to máme blbě na tolika letáčcích, že to nebudeme měnit.“
No… Tak… Fajn.
Účetní to chce takhle
Velká písmena do třetice. Tentokrát bylo v hlavní roli jedno město – pro zachování anonymity mu zase říkejme třeba Jakubov. I v případě měst platí, že když před jejich název umístíme slovo město, napíšeme u něj první písmeno malé. Viz Internetová jazyková příručka:
„Pokud se před zeměpisné názvy umísťují výrazy obec, městys, město, statutární/hlavní město, píšou se s malým písmenem, a to bez ohledu na to, zda označují velikost správní jednotky, nebo druh právnické osoby: obec Prosečnice (požár v obci Prosečnice, starosta obce Prosečnice), městys Budišov, město Tábor, statutární město Plzeň, hlavní město Praha. Jak vyplývá z konzultací s právníky a ze zákona č. 128/2000 Sb., je název právnické osoby totožný s názvem zeměpisným. Jen ve třech případech je výraz město součástí zeměpisného názvu a pak se píše s velkým písmenem: Město Albrechtice, Město Touškov, Město Libavá.“
Jenže představitelé Jakubova měli ve svém propagačním letáčku napsáno: Vítá vás Město Jakubov. A nenechali si to vymluvit. Důvod? Jejich účetní prý striktně trvá na velkém M, a to nejen na smlouvách či úředních formulářích, ale pro jistotu všude.
Někdy pravopis neovlivňuje korektor, ale účetní.
Co zmůže nuzný korektor a koho zajímá názor nějakého Ústavu pro jazyk český? Pravidlo číslo jedna v Jakubově zní, že paní účetní má vždycky pravdu. A když ne, platí pravidlo číslo jedna.
Dobrá, dobrá.
Dali jsme to blbě do obchodního rejstříku
Jako korektor se také velmi často potýkám se zkratkami označujícími typy právnických osob (s. r. o., a. s. apod.). U nich je to s pravidly zdánlivě snadné – od názvu společnosti se oddělují čárkou a po každé tečce u nich následuje mezera. Jenže nezřídka jsou názvy společností chybně zapsané už v obchodním rejstříku.
A co je psáno v obchodním rejstříku, to je dáno. Pravopis nepravopis. Pokud se tak společnost oficiálně pojmenovala (zápisem do obchodního rejstříku) v rozporu s jazykovými pravidly, nedá se nic dělat – v dokumentech, které jsou nějak administrativně či právně závazné, je prostě potřeba uvádět název z obchodního rejstříku, byť není jazykově košer.
Podnikání nezřídka začíná chybným zápisem do obchodního rejstříku.
Čas od času se ale setkávám s tím, že firma neústupně vyžaduje používání svého oficiálního (jazykově defektního) názvu i v neoficiálních textech. Jasně, ve smlouvě je potřeba uvést nepovedeně zapsaný název Jakub Group sro (bez čárky, teček i mezer). Ale v letáčku lákajícím návštěvníky na den otevřených dveří by to dle mého mohlo být správně. Nebo ideálně úplně bez toho s. r. o. Ale prý ne a ne a ne.
Co se dá dělat.
Tohle nikdo nepoužívá × tohle není slušné
Na závěr ještě jeden absurdní příklad, který se týká slovní zásoby. Zaznamenal jsem ho nikoliv při korekturách, ale ve své copywriterské praxi.
Jedna firma si mě najala, abych psal články na její blog. Téma mě bavilo, a tak jsem nadšeně odevzdal návrh prvního textu. Můj klient jej přijal také s nadšením, ale jednu připomínku měl. Šéfovi, který mé články schvaloval, se nelíbil spojovací výraz a tak, protože „tohle nikdo nepoužívá, je to jen taková uměle vytvořená spojka“.
Aha.
Nijak jsem na svém a tak nelpěl, a tak jsem tento spojovací výraz po konzultaci se zmíněným šéfem bez jakýchkoliv emocí nahradil spojkou takže.
Spolupráce pak probíhala k oboustranné spokojenosti několik dlouhých let. Já jsem se jako čert kříži vyhýbal spojovacímu výrazu a tak a klientovi se moje články moc líbily.
Po pár letech však dal šéf alergický na a tak výpověď a moje články začal schvalovat jeho nástupce. A ten s a tak neměl problém, ale naopak mu vadilo takže: „To se do slušného textu nehodí, zní to strašně vulgárně!“
Jo?
A tak jsem se začal jako čert kříži vyhýbat spojce takže a přešel jsem zase na ještě nedávno tabuizovaný spojovací výraz a tak.
Psal jsem články pro firmu, jejíž ředitel nenáviděl spojovací výraz A TAK. Používal jsem tedy místo něj TAKŽE.
Jenže došlo k výměně ředitele a ten nenávidí TAKŽE.
A tak to někdy chodí. Takže až budete číst nějaký text a něco se vám v něm nebude zdát, vzpomeňte si, co všechno mohlo ovlivnit jeho vznik. Bůh ví, kdo nebo co za těmi slovy, která se vám nezdají, stojí.
Před časem mi napsala Martina Heš Hudečková. Zaujalo ji, že jsem stejně jako ona copywriter a zároveň korektor. Prý takových lidí moc není, takže bychom měli tohle schizofrenní volnonožství probrat a své postřehy sdělit i světu. A tak vznikl následující dvojrozhovor – přátelské povídání o psaní a opravování textů, životě na volné noze, ale i studiu češtiny, dětech či neotřelém e-mailovém kurzu.
Jak takový dvojrozhovor číst
Běžné rozhovory mívají dva aktéry. Toho, kdo pokládá otázky, a toho, kdo na ně odpovídá. V našem dvojrozhovoru se ale ptáme i odpovídáme oba. A proto je třeba rozlišit, kdo je kdo.Na následujících řádcích tak budou naše citace odlišeny takto:
MHH = Martina Heš Hudečková, známá též jako Šperkařka textů JM = Jakub Marek alias Skladatel slov, tedy já (Barvy textu odpovídají genderovým stereotypům, takže by neměly mást ani extrémně konzervativní čtenáře.)
A teď už vzhůru k dvojrozhovoru samotnému. Jeho první téma zní:
Vejce, nebo slepice aneb začít nejdřív s copywritingem, nebo s korekturami?
MHH: Co bylo dřív, skladatel copík, nebo skladatel korektor?
JM: Ze všeho nejdřív bylo něco jako skladatel redaktor. Kdysi na střední jsem si totiž naivně myslel (jako spousta začínajících psavců), že když člověka baví psát, tak by to měl dělat veřejně, protože to taky zákonitě bude někoho bavit číst (cha chá – dneska asi oba víme, že je to o něco složitější).
MHH: Cha chá, já si to naivně myslím dodnes. Ale jasně, je to složitější. Pokračuj.
JM: A tak jsem se zkrátka nějak procpal do pár internetových magazínů, které se zaměřovaly na mně blízká témata (tehdy třeba fotbal nebo videohry), a začal psát, psát, psát.
První korektury jsem oproti tomu dělal až v době svého studia češtiny na VŠ, kdy jsem si na to už vzhledem k nějakým odbornějším znalostem troufl. Do té doby bych se je dělat vůbec neodvážil. A vlastně po mně nikdo takovou službu ani nechtěl.
Jak to bylo u tebe? Bylas nejdřív šperkařka textů vlastních, nebo cizích?
MHH: U mě to bylo podobně – nejdřív psaní, i když taky nešlo hned o copywriting. Už přes 10 let totiž píšu blog. Kromě mě ho teda skoro nikdo nečte, ale zvykla jsem si na to, že jsem holt sama sobě nejvěrnějším fanouškem. S copy je to samozřejmě jiný. Ego musí jít stranou a cílovka nahradí jeho místo.
JM: Aspoň máš jistotu jednoho fanouška, který ti bude věrný až do smrti. To není k zahození!
Vypadá to, že první téma našeho dvojrozhovoru už se vyčerpalo. Pojďme k dalšímu!
Studium češtiny jako základ úspěchu?
JM: Oba jsme studovali na FF UK, já bohemistiku a ty ČNES (češtinu v komunikaci neslyšících) o pár dveří vedle v rámci stejné katedry. Co ty a studium češtiny? Jak moc si ho vážíš, nebo naopak lituješ let, které jsi mu obětovala?
MHH: Na FF UK jsem po sobě zanechala trochu krve, slz i potu a odnesla si odtud modrou trubku, na kterou se mi doma práší. Ale asi bych neměnila. A ty?
JM: Taky bych rozhodně neměnil! Studoval jsem velice pomalým tempem, takže jsem se toho stihl naučit víc než jiní.
MHH: Já taky studovala velmi pomalu, to holt tak ti nejlepší asi mají, no.
JM: Přesně to říkám – že pomalu nestudují lemplové, ale ti, kteří to dělají pořádně! Ale vážně: studium na FF mi toho dalo opravdu hodně. Kromě toho, že tam člověk nabude slušné odborné znalosti z oboru (v našem případě o češtině, literatuře, psaní…), si tam tak nějak mimochodem osvojíš i kritické myšlení, tendenci uvažovat o věcech z různých úhlů pohledu nebo schopnost „zdravé“ spolupráce s kolegy.
Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze
Copywriteři a práce za almužnu
JM: Od školy ale pojďme k dalšímu tématu. Copywriteři a práce za almužnu. Tu a tam se v našem oboru objevují poptávky, které nabízí za napsání textů směšně nízké částky, čímž se částečně celý náš obor podhodnocuje. Jsou ale copywriteři, kteří tyhle zakázky berou, protože chtějí získat zkušenosti/reference a zatím je psaní nemusí uživit, takže nízkou cenu neřeší. Jak to vnímáš ty? A brala jsi ze začátku taky podobné zakázky? Jestli ano, byly pro tebe přínosem?
MHH: Taky se mi poštěstilo psát za 100 Kč na hodinu. Ale bylo to v mým případě trochu spletitější, protože jsem první měsíc žila v domnění, že píšu za 400. A byla jsem z toho na vrcholu blaha! Ten pád z copy obláčku potom zabolel. I po rozuzlení tohohle komunikačního šumu jsem v psaní pokračovala, ale v menším rozsahu a na jiná a (pro mě) zábavnější témata. Ta se pak postupem času přestala ztotožňovat s mým vnitřním přesvědčením, a tak jsem to po půl roce zabalila.
Za tu zkušenost jsem ráda, měla jsem super feedbacky, ač někdy zbytečně drsné, a naučila se trochu líp pracovat se SEO. A taky si víc vážit své práce. Už bych do toho za tuhle odměnu znovu nešla, ale vypsala jsem se a hodně se naučila. Takže kdo jako copík začíná, proč ne – když počítáš s tím, že se tím nejde živit, spíš to bereš jako investici do sebe a jako sběr zkušeností. Jak jsi to měl v tomhle ohledu ty a jak to máš teď?
JM: I já jsem si samozřejmě prošel nějakým tím psaním za almužnu, nebo dokonce zadarmo. A ve finále jsem za to taky celkem rád. Člověk si tak (třeba ještě během studia) něco vyzkouší, nakoukne do různých odvětví a může dostat i nějakou cennou zpětnou vazbu. A v neposlední řadě si taky má co dát do životopisu. To mně osobně pomohlo asi nejvíc. Když jsem totiž později hledal práci, potenciální zaměstnavatelé často oceňovali právě tu pestrou praxi (byť šlo často o krátkodobé nebo jednorázové věci).
Dneska ale vidím, že ty podhodnocené zakázky tak trochu shazují celý náš obor. Když si totiž klient může nechat napsat krátký text za 50, anebo za 500 Kč, pochopitelně sáhne po té první možnosti. Pak ale hrozí, že s výsledkem nebude spokojen a příště už si radši všechno napíše sám. Nabude totiž dojmu, že copywriteři jsou neschopní a vůbec nemá cenu s nimi spolupracovat.
Teď jsem si trošku zapřeháněl, ale podstata, myslím, taková je. Začínajícím copywriterům bych tak poradil radši nějaké „dobročinné psaní“ úplně zadarmo. Napište texty na web spolku, který jste navštěvovali v dětství. Nebo otextujte plakát místní charitě. Nebo psímu útulku. Uděláte tak dobrý skutek, získáte stejné zkušenosti, jako kdybyste brali ty podhodnocené zakázky, a navrch ještě nepotopíte copy ekonomiku.
Každé psaní si zaslouží odpovídající odměnu.
Jsou všichni korektoři gramatičtí náckové?
JM: Skočme ale od copywritingu zase k našemu druhému oboru – ke korekturám. Taky zažíváš to, že se ti občas lidi bojí napsat? Vědí, že se živíš opravováním chyb, takže se obávají, že si smlsneš i na jejich zprávě v Messengeru? A jak to pak ve skutečnosti máš? Řešíš opravdu chyby úplně všude?
MHH: Je pravda, že když mi lidi píšou, někdy se už předem omlouvají za chyby. Třeba na Messengeru to neřeším vůbec. Sama píšu docela punkově, navíc můj mobil je rebel a rád mi opravuje normální slova do úplných zpatlanin, takže kdo o mně neví, že dělám jazykové korektury, nejspíš by mě na to netipl.
A jestli řeším chyby všude? Sice je vidím, tuhle svou schopnost nevypnu, ale naštěstí necítím potřebu na ně za každou cenu upozorňovat. Nepovažuju se za grammar nácka a ani mi nejsou sympatičtí. Jak to vidíš ty?
JM: Tak to máme podobně. Já se k nim taky rozhodně neřadím a spíš mě často štvou, zvlášť třeba v situacích, kdy s někým na krev bojují kvůli něčemu, co může být ve spisovné češtině ve dvou variantách – nevědí, že obě jsou správně, a tak za použití jedné z nich chudáka dotyčného lynčují. A i když má takový grammar nazi pravdu, nemyslím, že by nějaká jazyková neznalost stála za vyhrocené rozbroje.
Třeba o to, jestli někde má, nebo nemá být mezera, se fakt s někým hodinu hádat nepotřebuju. Když mě to zajímá, ověřím si to v nějaké věrohodné příručce a hotovo.
MHH: Jednu takovou příručku můžu doporučit. Zrovna o problematice mezer jsem totiž napsala speciální e-book!
JM: Já vím. Zmínil jsem to schválně, aby sis mohla udělat reklamu! Tvoji „mezerologii“ jsem četl a je to super osvěta. Na to, jak je to suché téma (hlavním tématem je jeden znak, který vlastně ani nijak nevypadá), je to navíc nečekaně zábavné a skvěle se to čte. Takže doporučuju i milým čtenářům našeho dvojrozhovoru.
E-book 5 nenápadných chyb, které okupují i vaše texty
Sám sobě korektorem
MHH: Pojďme zpátky k té naší dvojjedinosti (copywriter a korektor v jednom): využíváš sám služeb korektorských kolegů, když něco většího píšeš, nebo si texty opravuješ sám?
JM: Služeb ostatních korektorů využívám jen výjimečně – hlavně když jde o nějakou „důležitější“ zakázku (tedy ne že by některé byly míň důležité, ale víš jak). Spíš se třeba snažím nechat text pár dní uležet a pak ho přečíst korektorskýma očima. Za tu dobu na něj dostatečně zapomenu, takže mi připadá jako cizí a nehrozí mi obávaná autorská slepota.
MHH: To „čtení po sobě korektorskýma očima“ je zajímavé téma. Máš na to nějaké triky?
JM: Když je nejhůř, používám jednu věc, která působí bláznivě (a asi vlastně bláznivá je), ale pomáhá mi. Jde o to, že si svůj text, který už čtu po padesáté, takže se na něj nedokážu pořádně soustředit, čtu v duchu hlasem někoho jiného. Osvědčil se mi Pavel Rímský, což je ten dabér, jehož hlas je typickým hlasem dokumentů. Zkrátka si představuju, že text, který jsem napsal, čte on – se svou typickou barvou hlasu, intonací, tempem atd. Do hlavy si ale takhle můžeš pozvat kohokoliv s výrazným hlasovým projevem. Klidně Alzáka nebo Erica Cartmana. Mozek pak totiž na ten důvěrně známý text pohlíží „jinýma očima“, což je pro vychytání přehlédnutých chyb to nejžádanější. Schválně to někdy zkus.
Jinak jsem před časem tuhle problematiku rozebral v jednom svém článku na blogu.
MHH: Určitě ale i přes veškerou snahu občas chybu uděláš. Máš nějaký svůj oblíbený jazykový či stylistický fuck up, myslím svůj vlastní, jako příklad, že i korektoři jsou jenom lidi?
JM: Nerad to říkám, ale jeden zvlášť (ne)povedený se mi podařilo spáchat v textu, v němž se to nejmíň hodilo. V textu o jazyce. Udělal jsem tam nějakou banální chybu ve shodě přísudku s podmětem. Článek měl docela úspěch a dost dlouho si té chyby nikdo nevšiml. Až po čase mi přišel e-mail od paní, která ji odhalila. A dala mi to pěkně sežrat – neprozradila mi totiž, o jakou chybu jde, takže jsem v dávno zapomenutém textu o několika normostranách dlouze hledal, co je špatně (a tady si bohužel zase střihla významnou roli autorská slepota). Nakonec jsem chybu objevil, ale docela jsem se zapotil. Z takové věci je člověku stydno, ale jak říkáš, jsme fakt jen lidi.
MHH: No jasně. Mně moje korektorka, která dělá mimochodem taky super pravopisnou osvětu, nedávno našla na mém vlastním webu, kde prezentuju svoje korektorské služby, paskvil „představímeli-si“. Tak jsme se tomu zasmály. Stane se!
Autorské slepotě se nejspíš nevyhne nikdo.
Jedna noha volná, druhá obsypaná dětmi
JM: Teď bych ti rád složil poklonu. To, co já dělám jako plnohodnotnou práci (copywriting a korektury na volné noze), ty zvládáš během mateřské/rodičovské. Strašně to obdivuju a zároveň si to moc neumím představit. Kolik hodin týdně se třeba zvládneš věnovat práci? A nemáš toho někdy fyzicky i psychicky dost?
MHH: Někdy mám. Ale neumím být full time máma, nebavilo by mě to. A už jsem se konečně sžila s tím, že je to úplně v pohodě, že to tak mám hozený. Průměrně teď pracuju tak 2–3 hodiny denně, v reálu třeba jeden den půl hodiny a další zase čtyři. Málokdy je to ale v kuse, stýská se mi po hluboké práci a dlooouuuhém flow.
Martina s malou dcerkou
Heleď, a co na tom přesně obdivuješ? Ptám se proto, že ráda vyvracím mýty o superženách, co zvládají děti, domácnost, práci, partnera, sebe a ještě se u toho celý den usmívají.
JM: Jasně, chápu, že takhle sluníčkově to vypadá málokdy. Nebo možná nikdy. Ale musím obdivovat už to odhodlání. To, že ses na začátku nezalekla vidiny naprosté zahlcenosti a nezvládání a opravdu se do toho pustila – řekla sis, že k výchově dětí, která naprosto nepochybně na full time job vydá, si přidáš ještě listování pravidly pravopisu, lámání si hlavy při vymýšlení příběhů nebo zdlouhavé pilování větiček o kdovíjakých udělátkách. Prostě respekt!
MHH: V tom, že jsem se na začátku nezalekla, jak říkáš, hraje velkou roli moje naivita. Ale i tak díky! Jak to máš s prací na volné noze ty? Máš nějaké rušiče? A pracuješ rád z kavárny?
JM: Rušičů je spousta, ale musím se pochválit, že se mi je většinou daří odhánět. Vím, že práce z kavárny je celkem in, ale já ji úplně nevyhledávám. Nejradši pracuju z domova, ale na druhou stranu jsem rád, že jako freelancer mám možnost pracovat takřka odkudkoliv. A vinou nejrůznějších okolností toho taky docela často využívám. Nedávno jsem pracoval z lavičky v obchodním centru, často něco píšu v autobuse a někdy je mým pracovištěm i ta kavárna. Je super, že i když musím nutně jet něco zařizovat, můžu si vzít práci s sebou. Osobně je pro mě ale nejlepší vlastní stabilní zázemí, kde mám všechno, co potřebuju.
MHH: Taky nepřestávám být vděčná za možnost vzít si práci kamkoliv s sebou. A za data a mobilní hotspot, samozřejmě. Mávám z lavičky od řeky!
Člověk se má pořád co učit
MHH: Snažíš se vedle samotné práce i sám vzdělávat nebo nějak rozvíjet? Chodíš třeba na kurzy nebo vzdělávací offline akce?
JM: Snažím se sledovat, jaké oborové akce probíhají v mém okolí, a aspoň občas na nějakou z nich zajít. Když jsem žil ještě v Praze, chodil jsem třeba na přednášky Kruhu přátel českého jazyka nebo Jazykovědného sdružení, to jsou spolky na FF UK. Občas taky zajdu na nějakou konferenci o marketingu nebo třeba na různé akce do knihoven. Děje se toho všude kolem dost, jen je třeba zvednout zadek a prostě někam vyrazit. Ale dost se toho dozvídám i z knížek a taky z online zdrojů. Hlavní je zkrátka nezakrnět a snažit se pořád někam posouvat.
Jeden online zdroj máš ostatně na svědomí i ty. Před časem jsi rozjela vlastní e-mailový kurz, během kterého si mají jeho účastníci vytvořit psací návyk. Kdybych se na něj chtěl přihlásit, co mám očekávat? A máš už nějaké ohlasy od absolventů kurzu (jestli si psací návyk vypěstovali a k jakým projektům ho využívají)?
MHH: Mám krásné ohlasy a jsem za to moc ráda! Můj nejoblíbenější je asi ten, že holčina, co se přihlásila spíš ze zvědavosti, dostala během kurzu nápad na knihu a začala ji psát…
Nechceš se mimochodem taky přidat? Další kolo startuje 13. října. Zase reklama na mě, nechceš si tady, prosím tě, taky něco zpromovat? Využij příležitosti, protože náš dvojrozhovor se chýlí ke konci…
JM: Neboj, já si zas něco zpropaguju v druhém pokračování našeho dvojrozhovoru, které snad za čas vyjde u tebe na blogu. Teď už vážně končíme, takže díky za rozhovor, měj se, a kdybys mi chtěla taky poděkovat za rozhovor, tak není zač!
Už rok jsem na volné noze. V tomto článku tak budu rokovat o tom, jaký ten první rok byl. Budete-li číst dál, dozvíte se, proč jsem zatím coby freelancer neshnil, co jsem po celý rok fotil a kam se stěhuju. Jde se bilancovat!
První rok svého volnonožství jsem strávil v Praze.
Pamatujete si na první článek mého blogu? Jeho součástí byly i obrázky pole, které jsem si před odchodem na volnou nohu denně cestou do práce fotil. Zpestřoval jsem si tak rutinu, kterou na mě klasický pracovní poměr navalil – každý den tatáž cesta, tentýž přechod pro chodce, totéž pole s obilím.
Když jsem se stal freelancerem, tohle všechno zmizelo. Začal jsem pracovat z domova, takže cesta do práce se najednou rovnala cestě z postele ke stolu (a ďábelský hlásek rozvolněné sebekázně mi mnohdy našeptával, že pracovat by se přece dalo i z vyhřátého lože).
Jak při práci z domova neshnít
Jenže s nenáviděnou povinností dopravit se každé ráno do práce (v mém případě dost vzdálené) zákonitě odpadl i pravidelný pohyb. Jeden z mála zdrojů fyzické aktivity, jimiž nesportovní člověk kancelářského typu oplývá, byl rázem ten tam. Brzy mi proto bylo jasné, že takhle by to prostě nešlo. Nenahradím-li aspoň to minimum pohybu, které jsem měl, něčím jiným, nade vši pochybnost zanedlouho shniju.
A tak jsem si brzy po zahájení svého volnonožství vypěstoval návyk každodenních procházek. Ty měly oproti dennodenním cestám do práce řadu výhod (vedle již zmiňované výhody eliminace uhnití – ano, tohle slovo vážně existuje). Například:
Mohly se konat v kteroukoliv denní dobu. (Když jsem se ráno nemohl probrat, brzká procházka mi pomohla rozlepit oční víčka. Když mi to před polednem přestalo myslet, zkusil jsem si procházkou okysličit mozek. A když bylo celý den vedro a venku se dalo dýchat až kvečeru, šel jsem se projít až se západem slunce.)
Mohl jsem je spojit s dalšími činnostmi. (Třeba s návštěvou pošty, vyřizováním telefonátů nebo nákupem.)
Jejich trasa nemusela být pokaždé stejná.
Navzdory třetímu bodu jsem se ale při svých procházkách k jedné z tras znovu a znovu vracel. Postupem času mi totiž začalo chybět ono pravidelné focení jednoho místa. Vybral jsem si tedy nové a na něm se pokusil zmapovat svůj první rok (od léta do léta) na volné noze. Jaký tedy tenhle rok byl?
Zpočátku jsem měl o podnikání a životě na volné noze jen mlhavé představy.
Když mi začalo docházet, co všechno teď musím řešit sám (místo aby to za mě řešil můj zaměstnavatel), pociťoval jsem nepříjemné mrazení.
Ve slabších chvilkách (třeba při úvahách, jestli o mé copywriterské služby bude mít zájem dostatek klientů) se mi zdálo, že se nade mnou stahují černá mračna.
Chtělo to ale jen trochu trpělivosti, píle a odhodlání a rázem to vypadalo, že je vše zalito sluncem…
… A že podnikání konečně vzkvétá.
Občas se sice něco pokazilo, ale vždycky se mi to nakonec podařilo nějak vyřešit (a hlavně jsem se naučil počítat s tím, že už za mě pracovní problémy nevyřeší žádný kolega, šéf ani IT oddělení).
Ačkoliv je zkrátka to žití na volné noze občas pošmourné a zamračené, umí být i příjemně hřejivé a hlavně vám dokáže zprostředkovat neodolatelné výhledy. A nejkrásnější na tom je, že podoba oněch výhledů závisí jen a jen na vás.
Po 10 letech se loučím s Prahou
Vždycky když jsem z té letenské vyhlídky pozoroval Prahu, měl jsem na paměti, že stojím na prahu změny. Po deseti letech života v hlavním městě (a po roce pražského volnonožství) se totiž vracím zpět ke kořenům – stěhuju se do svého rodného Pelhřimova. I to totiž život na volné noze umožňuje. Copywritingu, korekturám i dalším svým činnostem se můžu naplno věnovat kdekoliv na světě. No nestojí to za to?
O svých nových vyhlídkách vám třeba něco povím zase za rok.
Zcela netradičně nevěnuji následující řádky copywritingu, korekturám ani češtině. Rád bych vám tu totiž tentokrát představil jeden z užitečných nástrojů, které mohou člověku (zejména matematickému nemehlu, jako jsem já) o fous usnadnit podnikání. Jedná se o český nástroj zvaný Tooltee, který se specializuje na tvorbu kalkulací. Řeč tedy tentokrát nebude o slovech, ale o číslech.
Díky Tooltee už si při tvorbě kalkulací vystačíte bez kalkulačky.
Když mě pánové z pražské IT společnosti Residit požádali o pomoc s tvorbou textů, netušil jsem, že se jeden z jejich nástrojů záhy stane mým nepostradatelným pomocníkem. Po Fakturoidu druhým, který mi v podnikání usnadňuje bloudění labyrintem čísel. Tak třeba bude k užitku i vám.
Kalkulace: užitečná věc, kterou lze dělat složitě, nebo jednoduše
Pokud podnikáte, s tvorbou kalkulací se nejspíš alespoň občas potýkáte. Zákazník chce mít totiž často ještě před zahájením spolupráce představu o tom, co všechno vaše práce obnáší a hlavně kolik za ni asi zaplatí. Proto chce od vás předběžnou kalkulaci.
Ve chvíli, kdy je zakázka u konce, je zase dobré připravit konečné vyúčtování, na němž klient jasně uvidí, co všechno se skrývá pod finální částkou na vaší faktuře.
A i když po vás klient nic takového nechce, rozhodně není od věci mít perfektní přehled o tom, kolik už jste toho v rámci dané zakázky udělali, kolik vám to zabralo času a co vám z toho kápne.
Většina lidí tvoří kalkulace složitě v Excelu či ve Wordu. Ti pečlivější pak nejspíš mají v počítači uloženou wordovskou či excelovskou šablonu, kterou jen vždycky přizpůsobí konkrétní zakázce. Ještě je tu ale jedna možnost – začít používat Tooltee a tvořit v něm kalkulace rychle a nesmírně jednoduše (ano, chválím to celkem okatě, ale vážně mi to přijde super ☺).
Jak Tooltee funguje a jaké jsou jeho výhody
Vezmu to stručně – tady je 5 vybraných pozitiv, která mi na tomto online nástroji přijdou nejlepší:
Kalkulaci tady vytvoříte jednoduše a rychle. Jen prostě do připravených kolonek naklikáte jednotlivé položky.
Hotovou kalkulaci můžete jednoduše sdílet se svým klientem. Tooltee vám totiž vygeneruje odkaz na její finální podobu. Zároveň lze ale také kalkulaci převést do Wordu, Excelu nebo PDF.
Svůj Tooltee účet můžete propojit s několika dalšími nástroji, které při podnikání používáte. Kromě už zmíněného Fakturoidu jsou to např. služby Toggl či Trello. Pak si třeba při práci měříte čas, z něj se vám sama vytvoří kalkulace a z té pak rovnou i faktura pro klienta.
Nástroj se dá využít v celé řadě oborů (od zedničiny přes copywriting až po spedici a logistiku). Můžete tu totiž pracovat s různými měrnými jednotkami i měnami, můžete nastavovat slevy či příplatky nebo si zvolit, jestli vás zajímá, či nezajímá DPH.
Pokud se chystáte na nějakou větší zakázku, můžete na její kalkulaci pracovat ve více lidech, popř. celý projekt rozdělit na několik dílčích kalkulací.
Dost ale bylo popisu. Pojďme si ukázat, jak to celé funguje v praxi.
Slovo tee označuje v angličtině tu malou tyčku, na kterou si golfisté staví při odpalu míček. Tooltee vám obdobně (prostřednictvím propracované kalkulace) pomůže odpálit jakýkoliv projekt.
Modelová kalkulace – výlet na školení copywritingu
Abych se v tomto článku od svého oboru neodchýlil úplně, představte si třeba následující situaci (příběh je zcela smyšlený, v žádném případě se jej nepokoušejte napodobit):
Pracujete jako administrátor menšího e-shopu, který sídlí v Pelhřimově, a váš šéf po vás zničehonic chce, abyste se začali věnovat i tvorbě reklamních textů. Jenže vy vůbec nevíte, jak se něco takového dělá. Šéf vám tak poradí, abyste si našli nějaké školení copywritingu, dali mu vědět, kolik to bude stát, a on vám to celé zaplatí (bude-li tedy pro něj cena přijatelná).
Jdete tedy na internet a po rychlé konzultaci s vyhledávačem objevíte, dejme tomu, školení Pavla Šenkapouna. To vás zaujme natolik, že už nic jiného nehledáte – říkáte si, že na tomhle kurzu se copywritingu určitě naučíte. Teď ale ještě spočítat, kolik to celé bude stát.
Takže se jde na věc. Zapínáte Tooltee a už to frčí – položky vaší kalkulace jsou jasné: zápisné do kurzu pro začátečníky, cesta tam a zpátky a samozřejmě i nějaké to občerstvení (přece vás šéf nenechá umřít hlady, to dá rozum).
Ale počkat. Workshop pro pokročilé je jen o týden později. To byste už v té Praze mohli počkat a zúčastnit se i pokračujícího kurzu (šéf jistě ocení, že budete ještě o chlup chytřejší).
Takže přidáte ještě ubytování na 7 dní a je to! Kalkulace je na světě:
Takhle to v Tooltee vypadá, když do své kalkulace vložíte všechny potřebné položky.
Krásná práce. Teď už jen kalkulaci poslat šéfovi a doufat, že bude se všemi jejími položkami souhlasit. I s tím si díky Tooltee poradíte během pár vteřin:
Hotovou kalkulaci můžete i s přidaným doplňujícím textem rovnou sdílet. Stačí kompetentní osobě (v našem případě šéfovi, jinak většinou potenciálnímu klientovi) poslat automaticky vygenerovaný odkaz. Anebo kalkulaci přímo z Tooltee vytisknout nebo třeba převést do Excelu.
Uplyne krátká chvilička a už máte v e-mailové schránce reakci od šéfa. Většinu zprávy zabírají nelichotivé výrazy, které raději rychle házíte za hlavu. Důležité ale je, že s jádrem věci šéf souhlasí. Jen se mu ve vaší kalkulaci z nějakého důvodu nezdá pár položek. A prý to taky nehodlá financovat celé – polovinu si zaplatíte ze svého.
Problematické body tak musí pryč. V kalkulaci je tedy zase (se slzami v očích) na pár kliknutí odstraníte a Tooltee vše automaticky přepočítá. Teď ještě (s dalším přívalem slz) nastavit šéfovi 50% slevu a za pár vteřin už z vašeho Outlooku odchází omluvný e-mail s odkazem na osekanou verzi kalkulace:
Položky, na které nakonec nedojde, můžete v Tooltee jednoduše odstranit. Celá kalkulace se pak automaticky přepočítá. Stejně tak si nástroj poradí i s výpočtem nastavené slevy.
Tentokrát už vše klaplo, takže se můžete začít těšit na vysněné školení. Zaměstnavatel vám proplatí polovinu cesty i zápisného do začátečnického kurzu. Sice to nebudete mít úplně zadarmo a taky nebude občerstvení, týdenní dovolená v Praze ani workshop pro pokročilé, ale darovanému školení copywritingu na nadstandardní benefity nekoukej…
I když nejspíš k popsané situaci nikdy v historii lidstva nedojde, snad jste z ní pochopili, jak zhruba Tooltee funguje. A že jde o intuitivní nástroj, který může člověku ušetřit trochu drahocenného času.
Pokud občas nějakou tu kalkulaci tvoříte, s ničím nekalkulujte a Tooltee určitě vyzkoušejte. Jeho plná verze je sice zpoplatněná, ale v základní podobě můžete tento nástroj používat zdarma.
Tolik o číslech. Příště se vrátíme zase ke slovům.
Následující řádky vypráví o tom, kterak na jednom poli za Prahou vyrostlo a dozrálo obilí, zatímco ve mně souběžně uzrálo odhodlání postavit se na volnou nohu.
O pár let dříve…
Potom, co jsem vystudoval češtinu a měl za sebou řadu nahodilých i dlouhodobějších zkušeností s psaním, korekturami a jazykovědou, jsem se na plný úvazek upsal jednomu e-shopu. V něm jsem pracoval jako copywriter, poznal spoustu skvělých lidí a taky získal řadu poznatků a zkušeností s marketingem a online psaním. Za to jsem nesmírně rád a děkuju těm, kteří mi to umožnili.
Mých 10 prstů tady ťukalo do klávesnice 8 hodin denně, 5 dní v týdnu, 52 týdnů v roce. Vyzkoušel jsem si psaní na mnoho způsobů – měl jsem možnost střídat copywriterské žánry, psát o stovkách témat a nakouknout i do dalších oblastí online marketingu.
A copywriting mě brzy chytil a nehodlal pustit. Začal jsem se mu proto věnovat i ve svém volném čase. Četl jsem o něm knížky, hltal přednášky a dával si s ním do souvislostí lingvistické, psychologické i další (třeba zdánlivě nesouvisející) poznatky, které jsem měl ze školy, praxe i života.
Vy si ale možná říkáte, že to je všechno pěkné, ale že by vás spíš zajímalo, jak to souvisí s tím avizovaným polem s obilím. Pojďme se tedy v příběhu posunout dál.
Boj s rutinou
Navzdory střídání témat a žánrů jsem po určité době copywriterské práce na plný úvazek začal cítit na jazyku jistou pachuť rutiny. „Můj“ e-shop měl sídlo kousek za Prahou (zatímco já v Praze), a tak mě ráno co ráno čekal tentýž vleklý scénář cesty z města.
Řidiče příměstského autobusu č. 373 jsem viděl častěji než většinu svých nejlepších kamarádů, ve voze jsem měl své místo, na které mi už dávno nikdo nesedal, a den co den jsem v 8:08 procházel kolem jednoho a téhož pole.
Kolem tohohle pole jsem chodil den co den ve stejný čas do práce.
A tak jsem si takhle jednou řekl, že tu rutinu zkusím aspoň k něčemu využít. Jednou v pondělí jsem si ono pole v oněch 8:08 vyfotil. A v úterý v 8:08 taky. A ve středu a ve čtvrtek taky a v pátek zrovna tak. Tahle podivínská zábava mi vydržela od února až do srpna. (Pokud vás můj příběh nezajímá, ale každodenní focení jednoho místa ano, sjeďte rovnou dolů na konec článku – tam najdete video se všemi snímky, hezky seřazenými za sebou.)
Rutina chození do práce pro mě byla někdy mrazivá, občas mi ale svitla naděje na změnu.
Cesta na volnou nohu
Ač jsem velmi podprůměrným fotografem, dennodenním focením se mi podařilo zaznamenat, jak se ospalé pole (zpočátku dlící pod sněhovou dekou) postupně proměnilo v bohatý zdroj suroviny na výrobu chleba našeho vezdejšího. A já si za tu dobu uvědomil, že je na čase posunout se dál. Že bych se mohl stejně jako to pole probudit z ospalé letargie a taky začít (byť pomalinku) tvořit něco nového a dobrého.
Postupem času začalo pole sílit – stejně jako moje myšlenka, že se posunu o krok dál.
Takhle nějak ve mně zkrátka uzrálo rozhodnutí, že to zkusím. Sklidím zkušenosti, které se mi podařilo jako copywriterovi na plný úvazek vypěstovat, a vydám se na volnou nohu. S vlastním webem, blogem a nadšením i obavou z neznáma.
Uzrál čas. Sklízím, co jsem zasel, a odcházím dál.
Věřím, že vy, kteří jste semínko psavce freelancera zaseli už dřív, mě přijmete mezi sebe. A vy, kteří třeba zrovna hledáte copywritera či korektora pro svůj projekt, že mi dáte šanci. Budu se snažit vás nezklamat.
